Bouře

Bouřka

Spí u nás má nejlepší kamarádka. Ležíme na posteli a ona mi připomene slib, který jsem jí kdysi dala. Slíbila jsem, že povím příběh, který se mi před lety stal. Nerada na něj vzpomínám. Málem jsem přišla o to, co je mi nejdražší. Kamarádka se však nedá odbýt. V ruce držím jezdecký bičík, který mi ten hrůzný den připomíná. Zhluboka se nadechnu a začínám vyprávět…

Čtu poslední slohovou práci v tomhle školním roce. Je o mém koni. Tahle slohovka nebyla povinná, ale já ji napsat chtěla. Chci aby všichni věděli něco o mém nejlepším příteli. Ve třídě je napjaté ticho a já začínám pomalu číst: “Můj kůň se jmenuje Caesar,je to nádherný černý hannoverský valach a má šest let.Mám ho teprve dva roky,ale i tak jsou z nás skvělí přátelé.Nedokázala bych si život bez Caesara představit…" Všichni ve třídě jsou ohromeni. Učitelka říká že se mi to moc povedlo, chválí mě, ale já už ji nevnímám, myslím na to jak celé prázdniny prožiji s Caesarem.

Vyběhnu ze školy a cítím se volná. Začínají prázdniny. Těšila jsem se na ně celý školní rok. Rozloučím se s kamarády, někteří i brečí lítostí nad tím, že se neuvidíme dva měsíce. Mně to však nevadí, vždyť prázdniny uběhnou jako voda.

Jsem šťastná. Už je polovina prázdnin a já jsem každý den s Caesarem. Takhle si představuji prázdniny. Stojím ve stáji a hřebelcuji malého poníka jménem Timmy. Najednou se ve stáji setmí a já vím proč. Do otevřených dveří si stoupl můj trenér. Všichni ho mají rádi a někdy si utahujeme z jeho výšky. Měří něco přes dva metry. Přijde až ke mně a mile se usměje. Na nic nečekám a řeknu: “Zítra bych chtěla jet s Caesarem ven. Sama. Na celý den. Můžu?“. Trochu se zarazí, nejspíš nečekal, že mu to řeknu tak přímo. Nicméně pohotově mi odpoví: “Caesar je tvůj kůň, můžeš si s ním dělat co uznáš za vhodné. Navíc jsi plnoletá a tak se nemusíš ptát na svolení jak mě, tak i rodičů“. Usměji se a celá šťastná vyběhnu ze stáje, trochu mě oslepí slunce. Přece jenom je to nepříjemné, vyjít z temné stáje na slunný dvůr. To mi však nevadí, představuji si jak jsem s Caesarem celý den sama a cváláme spolu krajinou. Když večer uléhám představuji si Caesara a mě, jak jsme spolu. Jen my dva.

Cválám po lesní cestě, po loukách a brouzdám se potoky. Sama, jen se svým koněm, kterého pod sebou vnímám, jako bychom byli spojeni. Cítím kolem sebe svobodu. Kdybych chtěla, mohla bych jet kam se mi zachce. Toužím po tom cválat tak pořád. Zastavíme na louce, kde rostou lesní jahody. Znám to tu, jezdím sem už několik let. Sesednu s Caesara, který trpělivě stojí. Sundám mu sedlo a položím ho do měkké trávy. Caesar nemešká a začne do mě drbat hedvábnými pysky. Na dlaň si položím kus chleba, který mám vždy v kapse, připravený pro Caesara. Ten ho s hlasitým křoupáním sní. Rozhlédnu se kolem sebe. Všude vidím pestrobarevné louky, porostlé tím nejrůznějším kvítím. Kolem sebe rozpoznávám vůni kopretin, pampelišek, a ostatních rostlin. Slyším jak se vzduchem prohání drobný hmyz a v dálce šumí stromy. Z dálky se ozve skoro neslyšitelné zabučení krávy. Nejspíš vedou stádo na pastvu, pomyslím si. Sehnu se a sbírám do dlaně velké, tmavě červené jahody. Když už mám plnou dlaň, posadím se do stínu pod strom. Koukám na Caesara, jak uždibuje trávu a spokojeně stříhá ušima. Pomalu si do pusy dávám jednu jahodu za druhou a každou si jako labužník vychutnám. Pomalu se mi klíží oči. Všechny zvuky mi splývají dohromady. Jen jeden je trochu zřetelnější než ostatní. Caesarovo klidné odfrkování. Vím že je všechno jak má být a usínám.

Vzbudí mě až hromové rány. Trhnu sebou a rychle vyskočím na nohy. Kolem mně je tma. Po chvíli si moje oči přivyknou a najednou mi všechno dojde. Přišla bouřka. Probudil mě zvuk hromů. Pohled se mi posunul na Caesara. Byl neklidný. Věděl že se blíží bouřka. Instinktivně jsem k němu přiběhla a začala ho sedlat. Chtěla jsem pryč, dřív než nás bouřka zastihne. Vyhoupla jsem se do sedla a v tom jsem ucítila, jak mi na obličej dopadají kapky. Ozval se hrom. Po něm následoval blesk. Lekla jsem se. Věděla jsem že musíme co nejrychleji domů.

Nemohli jsme cválat, byli jsme na louce. Někde jsem četla, že když je bouřka a člověk je na volném prostranství, má si lehnout na zem a ležet. My jsme si lehnout nemohli, museli jsme domů. Na nebi se objevil další blesk. Spustil se liják. Caesar byl čím dál vystrašenější. Vjeli jsme do lesa.Caesar se rozcválal po lesní cestě směrem domů. Všude bylo šero. Viděla jsem jen nejasné siluety stromů. Cesta byla kluzká od přívalu deště. Pevná a jistá hlína se proměnila ve zrádné, kluzké bahno.

Další blesk. Teď udeřil blízko nás.Viděla jsem jen jak před nás padá hořící strom. Caesar zareagoval rychle. Jen já ne. Otočil se a dal se na zběsilý úprk. Já jeho prudkou otočku neuseděla. Spadla jsem. Ležela jsem bezmocná na zemi a jen se dívala za černým koněm mizícím v dálce.

Kolem sebe jsem slyšela dopadat kapky. Stromy šuměly a ohýbaly se pod nápory silného větru. Zase blesk. Pronikavé světlo mě oslepilo. Zase tma. Pomalu jsem se zvedala ze země. V ruce jsem stále držela jezdecký bičík. Podívala jsem se na něj. Něco nebylo v pořádku. Došlo mi to. Caesar! Musím ho najít, problesklo mi hlavou. Rozeběhla jsem se směrem kterým utekl. Neviděla jsem. Kolem mě byla tma. Jen tu a tam ji prosvítil blesk. Zakopávala jsem o větve. Přelézala spadlé stromy. A myslela jen na jedno. Musím najít Caesara. Jezdecký bičík se zachytil o větev. Chvíli jsem za něj tahala, ať větev povolí. Nepovolila. Nechala jsem ho tam.

Pomalu jsem ztrácela naději. Nikde jsem ho nemohla najít. Unaveně jsem si sedla na zem a dala si hlavu do dlaní. Nadávala jsem sama sobě. “Je to moje vina“, křičela jsem. “Kdybych jen neusnula, nic by se nestalo, odjeli bychom dřív, než by přišla bouřka“. Nevěděla jsem jak dál. Odevzdaně jsem si lehla na zem a   rozbrečela se. V hlavě se mi míhaly vzpomínky na to, jak jsem byla s Caesarem šťastná. Vzpomínala jsem na naše výhry i prohry v závodech. Bála jsem se, že už ho nikdy neuvidím. Byla jsem bezmocná. Nechtěla jsem myslet na to, že se mu něco stalo. Ta myšlenka se mě ale zmocňovala čím dál víc. Uslyšela jsem z dálky zařehtání. Zvedla jsem hlavu. I přes šumění stromů a déšť jsem slyšela jasně. V dálce znova zařehtal  kůň. Jako by mi chtěl potvrdit že se nemýlím. Zvedla jsem se a dala se do běhu.

Přestalo pršet a na obloze se objevil nádherný kulatý měsíc, osvětloval krajinu a jeho záře pronikala mezi stromy. Nic z toho jsem nevnímala a jen běžela tmou za stále sílícím řehtáním. Uviděla jsem ho. Jeho černé tělo, které se lesklo od potu a vody. Zmítal sebou a chtěl se z něčeho vyprostit. Přiběhla jsem blíž. To co jsem uviděla mi nahnalo husí kůži. Caesar byl zamotaný ve starých rezavých drátech. Nohy měl celé omotané a na některých místech zadřené až do masa. Podíval se na mě. Jeho oči se leskly v měsíčním světle. Vypadaly,že brečí. Došla jsem až k jeho hlavě a začala ho hladit. Snažil se ke mně přitisknout, hledal záchranu. To neměl dělat. Dráty se mu zadřely ještě hlouběji a on se začal vzpínat. Kopl mě. Spadla jsem na zem a jen stěží vstávala. V tom mi hlavou prolétla vzpomínka na mého trenéra,jak říká: “Život jezdce je důležitější než život koně“. Dala jsem se na útěk. Slyšela jsem, jak Caesar bezmocně řehtá. Nenáviděla jsem se za to že utíkám od svého přítele.

Zastavila jsem se. Nemohla jsem běžet dál. Otočila jsem se a vrátila se k němu. Rozum říkal ať utíkám pryč, srdce že ho miluji a mám zůstat u něj. Láska zvítězila. Přiběhla jsem k teď už bezmocně ležícímu Caesarovi. Z očí mu vyzařovala vděčnost nad tím,že jsem se vrátila. Snažila jsem se odmotat drát z jeho noh. Nešlo to. Byl zarytý moc hluboko. Odevzdaně jsem si lehla na Caesara a šeptala mu do ucha: “Nikdy tě neopustím. Jsi moje láska. Klidně tu zemřu s tebou. Miluji tě“. Zmocnil se mne spánek. Byla jsem unavená. Snažila jsem se zůstat vzhůru. Prohrála jsem.

Slyším křik. Někdo volá: “Tady jsou,rychle sem“. Silné ruce se mnou třesou. Nechci se probudit. Je mi tak nádherně. Cítím jak mi dal někdo pohlavek. Zakřičím a otevřu oči. Nad sebou vidím svého trenéra. Z jeho obličeje jde rozpoznat starost, strach. Usměje se a obejme mě. Chci se zeptat jestli je Caesar v pořádku, ale nemusím. Caesara vidím, jak stojí opodál. Na nohách tržné rány, ale žije. Trenér mě vezme do náruče a odnáší pryč, Caesara vede veterinář. Musí ho trochu podpírat, ale je vidět že mu to nevadí. Dojdeme na asfaltovou cestu, kde už stojí auto s přepravním vozíkem. Z něho vyskakují neznámí lidé a běží nám naproti. Vím že už jsem s Caesarem v bezpečí.

Stojím ve stáji u Caesarova boxu. Veterinář mu obvazuje rány. Říká že Caesar bude zase v pořádku. Usměji se. Veterinář odchází ze stáje a já jdu do boxu. Obejmu Caesara kolem krku a ten jen spokojeně zafrká. Šeptám mu: “Neboj,všechno už bude v pořádku. Tohle mě poučilo. Málem jsem o tebe přišla. Neodpustila bych si, kdyby se ti něco stalo. Promiň mi to. Byla to moje chyba. Odpustíš mi?“ Caesar zafrká. Zasměji se a povím: “Beru to jako ano“.

Pomalu zavírám dveře od stájí a potichu si říkám: “Už nikdy nebudu takhle riskovat“.