Bělorus

Jdu opuštěnou budovou. Na sobě mám dlouhý tmavý plášť, na zádech starou otrhanou vojenskou brašnu, v pravé ruce ohmatanou aktovku. Dech se sráží v bílou mlhu. Zvuk kroků se odráží od okolních stěn. Může být k půlnoci. Stará tovární hala se topí ve tmě, jediné světlo je měsíční záře nesměle se vkrádající rozbitými okny. Už deset let tu nebyl žádný dělník, už deset let jsou tovární haly ztichlé, už deset let tu nezní soustruhy, už deset let tu na kdysi hrdou továrnu padá prach. Rusové tu vyráběli televize, po rozpadu Sovětského svazu továrna zkrachovala. Teď se rozpadá někde v pustině východního Běloruska. Vše tu zůstalo, stroje, materiál, portréty Lenina na zdech. Perfektní. Zastavuji asi dvacet metrů od nejbližšího obličeje Vůdce proletářské revoluce.

Sedám si na bobek. Z tašky tahám ohmatanou, ale dobře promazanou,  pistoli. Glock, ráže 9mm, dvouřadý zásobník na 29 nábojů + jeden v komoře. Na hlavni bajonetová úchytka, na kterou zručně šroubuji tlumič. Ještě svítilna a můj miláček je kompletní. Udělali jsme spolu za ty roky spoustu práce. Moje pistole je jediná věc, která mě ještě nikdy nezradila.

Svět jinak nebyl moc přívětivý k Ivanovi. V deseti letech mi mafie zabila oba rodiče. Od té doby jsem dítě ulice. Už radši nevěřím nikomu. Všichni mě zradili bratr, přátelé, snoubenka. Zabíjím, abych žil. Bratra jsem uškrtil kytarovou strunou, snoubenku vykuchal a hlavu poslal jejím rodičům, přátele postřílel. Na mou hlavu je vypsán mezinárodní zatykač. Ne, teď není čas na podobné myšlenky.

Vstávám, ještě jednou kontroluji zásobník, odjišťuji a natahuji zbraň. Zvedám ji a pozoruji přes mířidla Iljičovu hlavu. Zpomaluji dech a pečlivě mířím. Na tváři se mi objevil lehký úšklebek. Sbohem. Pfíí. Pfííí. Na zem vypadly dvě horké nábojnice, při dopadu kovově cinkly. Obě rány šly trochu vedle. Schytalo to pravé oko a ucho. Trochu jsem si pohrál s mířidly. Pfíí. Pfíí. Charašo. Náš straník má nové oko – na čele. Až tohle mě uspokojilo.

Doplňuji chybějící náboje do zásobníku. Z pouzdra na stehně tahám nůž. Očima znovu měřím vzdálenost. Celé tělo se náhle napnulo jako struna a vrhlo nůž na cíl. Krk, to je přijatelné. Byl by mrtvý, ale mířil jsem na nos. Dlouhými kroky jdu k plakátu a rychlým, úporným pohybem si vracím nůž zpět do pouzdra

Dobrá to by dnes stačilo. Z batohu tahám několik maličkostí – otrhaný zelený spacák, kus tvrdého chleba a vodku. Rychle večeřím a ukládám se ke spánku. Před spaním přemýšlím, utvrzuji se ve svém záměru. Prezident, mafián, diktátor a člověk, který vydal rozkaz k zabití mých rodičů musí zemřít. Teprve pak bude pomsta naplněna. Sbohem, pane Lukašenko.