ARMÉNSKÁ GENOCIDA

Arménská genocida představuje prototyp XX. století, příklad toho, co označil Melson jako totální genocidu, úplné vyhlazení skupiny osob státem.

PŘÍČINY: STRUKTURY A MOTIVY.

Arméni, pocházející z Frýgie, se objevili v VII. století před Kristem na území jižně od Kavkazu a Černého moře, východně od Anatolské náhorní roviny a západně od Kaspického moře, kde se smísili s obyvatelstvem někdejší uratské říše. Tamní hory s drsným klimatem jsou úrodnou zemí.

Arménie byla vždy předmětem sporu mezi říšemi, které se rvaly o její území, aniž se jim podařilo vyhubit jeho obyvatele. Od IV. do VI století si Arméni opatřili "prostředky" jak přežívat: náboženství- křestanství; jazyk- arménštinu; náboženský partikularismus- monofyzitství. Měli svou víru, své rity, svou církevní hierarchii. Vytvoření národní církve zbavilo Arménii podpory západu, ale zajistilo jí politické přežití a umožnilo Arménům udržet si autonomii.

Příchod seldžůckých turků v XI. století zemi zpustošil. Část Arménů uprchla do Kilíkie, kde si uchovala Nová Arménie v oblasti od pohoří Amanus a Taurus až po Středomoří svou identitu po tři století. Teprve počátkem XVI. století obsadili osmanští turci západní část Arménie, východní zůstala v područí sáfijovské Persie.

Křestané a židé byli poddanými podřadného postavení. Nevlastnili obdělávanou půdu, ta náležela státu, který z ní vybítal pozemkovou daň. Neměli žádnou zákonnou ochranu. Arméni nebyli připuštěni do politického života říše a jejich nerovný statut je udržoval v závislosti na osmanské moci. Tento sociálně politický systém byl prvním článkem řetězu příčin vedoucích ke genocidě.

Druhý článek ukuly nepřímo evropské mocnosti. V XIX. století postavily Armény do nebezpečné situace dva nepříznivé jevy: rozklad říše a zrod arménského národního vědomí. Rusko stanulo na počátku XIX. století na Kavkaze a představovalo pro osmanskou říši přímé ohrožení. Anektovalo východní Arménii a rozdělilo Armény mezi tři říše: perskou, tureckou a ruskou.

Uzavřením mírové smlouvy v Küčük-Kajnardži získalo Rusko možnost rozšířit svou ochranu na pravoslavné poddané Osmanské říše. Toto opatření se sice Arménů netýkalo, ale vnášelo do politiky princip humanitární intervence.

Berlínskou smlouvou roku 1878 se Arméni stali k svému neštěstí součástí evropského "koncertu" a zároven i záminkou k humanitárním intervencím mocností, které si chtěli mezi sebou říši rozdělit, i vnitřní hrozbou pro sultána, pevně rozhodnutého neuskutečnit požadované reformy a silně znepokojeného ekonomickým rozvojem Arménů, jejich ociální soudržností a nezkrotností. Věrný millet (jak až doposud sultáni říkali arménskému společenství) začal rebelovat.

Sultán Abdülhamid naplánoval a nařídil protiarménské masakry, aby dal Arménům lekci a zároven vyzkoušel odhodlanost mocností k zásahu v jejich prospěch. Na 200 000 Arménů bylo pobito před rozhořčenými zraky evropských velvyslanců a konzulů. Svou systematičností a selektivností nabyly tyto masakrary genocidní formy. K vojenské intervenci nedošlo a zločinci nebyli potrestáni. Vysoká porta si ověřila zranitelnost Arménů a meze vměšování mocností. Tyto masakry ale také posílily odbojové hnutí organizované Arménskou revoluční federací či stranou Dašnak. Její komanda vedla ze základen na ruském území ve východních oblastech říše guerillu a arménské obyvatelstvo ji podporovalo.

Sultánova moc postupně slábla. Rozvíjelo se turecké národní hnutí, jemuž napomáhali i arménské strany, zejména Arménská revoluční federace. Zdálo se, že mladoturci jsou vedeni těmi nejlepšími úmysly. Ve skutečnosti mladoturecké hnutí rozdělovaly protichůdné a navzájem se potírající tendence.

Jestliže dospěli turci v předvečer války k vizi Arménů jako nebezpečí, pak nikoli kvůli tomu, co dělali či nedělali. V letech 1908 až 1914 došlo k úplnému zvratu situace, aniž by se byli sami Arméni nějak změnili.

Mladoturecký radikalismus se po roce 1909 projevil masakry v Kilíkii, které nabyli genocidní formy: bylo tu zabito na 30 000 Arménů a odpovědnost strany jednota a pokrok je prokázána.

Roku 1912 Rusko znovu otevřelo arménskou otázku. Ztráta evropských držav a pěti milionů obyvatel zasadila osmanství osudovou ránu. Říše přestala mít mnohonárodní poslání. Arméni se stali hlavní etnickou menšinou pod osmanskou vládou, menšinou, která neměla na rozdíl od Řeků žádný stát, který by ji přijal. Mladoturci nebrali ohled na povahu arménských požadavků, přestože se program arménských politických stran týkal pouze sociálních a správních reforem uvnitř Osmanské říše.

Když vypukla válka, byli mladoturci přesvědčeni, že budoucností jejich národa je Asie a že jejich úkolem je otevřít cestu k panturkismu. První etapo na této cetě byl Azerbájdžán. Mezi touto ruskou provincií a Tureckem, po obou stranách hranice, žili Arméni. Vzdor vší skutečnosti byli Mladoturci přesvědčeni, že představují pro panturkismus smrtelné nebezpečí.

FAKTA

V srpnu 1914 váhala osmanská vláda, zda se zapojí do války, ale německo na ni vyvíjelo silný tlak. Představitelé arménské komunity definovali hned v srpnu své stanovisko: přejí si neutralitu, ale v případě, že by byla země zavlečena do války, splní loajálně svoji povinost osmanských občanů. To také udělali. Od vstupu Turecka do války připravoval Enver paša invazi na Kavkaz, aby si otevřel cestu na Baku, petrolejářské centrum a hlavní město Azerbajdžánu. Bez vyčkání na lepší klimatické podmínky a bez logistické přípravy vyslal svá vojska na arménskou náhorní rovinu uprostřed zimy, která byla tohoto roku obzvlášt drsná. Turecká III. armáda se střetla s ruskými vojsky, uvyklejšími válce a s lepším velením, a byla v lednu 1915 u Sarikamiše zničena. Její pozůstatky nespořádaně ustupovaly přes provincie s převahou arménského obyvatelstva. Jak turečtí důstojníci, tak vojáci svalovali na Armény odpovědnost za porážku, kterou ve skutečnosti zavinila pouze chybná strategie. Arméni z osmanských provincií nenesli odpovědnost za tuto ruskou iniciativu a osmanská vláda neměla žádný důkaz o jejich domnělé zradě.

Atmosféra byla stále napjatější a představitelé arménské komunity se obávali nejhoršího. Vláda se je navenek snažila uklidnit, ale ve skutečnosti rozhodlo právě v období od prosince 1914 do února 1915 vedení strany Jednota a Pokrok pod tlakem své nejtvrdší frakce v čele se dvěma lékaři, doktorem Nazimem a doktorem Behaeddinem Chakirem, o jejich vyhlazení. V únoru 1915 odjel Chakir do Erzerumu, aby dopracoval detaily plánu na likvidaci Arménů ve východních provinciích. Vyhlazovací plán, jehož detaily propracoval s místními členy Jednota a Pokrok a pod dohledem ministra vnitra Talaata paši, byl precizně vykonán. V období od ledna do dubna 1915 byli arménští vojáci odzbrojeni, zařazeni do pracovních praporů k výkonu počištovacích prací a potají zlikvidováni. Ve dnech 24. a 25. dubna bylo v Istanbulu zatčeno 2345 významných Arménů, odpovědných údajně za arménskou revoltu ve Vanu. Od května do července 1915 byli komandy čete na místě povražděni či deportováni Arméni ze sedmi východních provincií- Erzurum, Bitlis, Van, Diybardakir, Trabzon, Sivas a Kharput. Pouze Arménům z Vanu se podařilo uprchnout do Ruska dík postupu ruské armády.

Arméni dostali několik hodin na to, aby se připravili k opuštění domů i majetku s´vyjímkou malého zavazadla, které si směli vzít s sebou. Významné osobnosti však byly zatčeny a popraveny ještě před vyhlášením tohoto příkazu. Jakmile se obyvatelé, jichž se to týkalo, schromáždili, byli zdraví muži odděleni, posláni po skupinkáích do blízkého okolí a zabiti. konvoj žen, starců a dětí se pak vydal na cestu do sběrného tábora v Alepu. Jen nepatrný počet deportovaných nezahynul cestou. Pokud nebyl transport hromadně zlikvidován, podíleli se na jeho postupném redukování eskortující četníci, čete, kurdští kočovníci, turecké obyvatelstvo měst, jimiž procházel, hlad, žízen a nemoci. V sprpnu 1915 završili mladoturci první část svého programu: v oblasti, kde arménský národ po dvacet století odolával jedné vlně nájezdníků po druhé, nežil už nyní žádný Armén.

Druhá část vyhlazovacího plánu se týkala Arménů ve zbytku říše. byla provedena v době od srpna 1915 do července 1916. Nelítostnému programu, který zdroj intervencím Vatikánu a rakousko-Uherska neušetřil ani katolické Armény, unikli jen Arméni v Istanbulu, žijící poblíž diplomatických zastupitelství, ve Smyrně, kde je ochránil německý generál Liman von Sanders, v Libanonu a Palestině. v této konečné fázi si dala vláda pozor, aby nebyli oběti pobíjeni na místě. Striktněji prováděla nařízení o deportaci, původně omezené jen na východní provincie, což bylo paradoxní, nebot v těchto oblastech, vzdálených od místa válečných operací, nybyl už k deportacím žádný důvod. Arménské obyvatelstvo odjíždělo vlaky do Alepa. Železnice nebyla ještě ovšem dokončena, proto museli konat dlouhé pochody a obcházet nedostavěné tunely v pohořích Amanus a Taurus. Jelikož si válečné potřeby vynucovaly vysílání konvojů opačným směrem, k Dardanelám, museli čekat v provizorních táborech s žalostnými sanitárními podmínkami. Přesto se většina z nich dostala do Alepa, křižovatky a střediska deportací. Část deportovaných pak byla poslána na jih, do Sýrie, kde byly zřízeny koncentrační tábory, většinou ale pokračovali v cestě k pustinám Mezopotámie, do předpokládaného místa deportace- Dajr az-Zóru. Během pochodu podél Eufratu, na vyprahlé půdě, bez potravy a doprovodu, po tisících umírali. Ti, kterým se podařilo dorazit do Dajr az-Zóru, byli zlikvidováni v červenci 1916- poslali je do pouště, kde neměli šanci na přežití, nebo nahnali do jeskyn, polili banzínem a zaživa upálili.

Takto tedy zahynuly dvě třetiny Arménů v osmanské říši- neboli podle přibližného odhadu na základě původního počtu arménského obyvatelstva 1 000 000 až 1 500 000 osob. Zbylou třetinu čekali nejrůznější osudy. Jen nepatrnému počtu se podařilo zdolat obtíže deportace, uniknout a schovat se. Značný počet mladých žen a dětí, asi kolem 100 000 osob, unesli Turci nebo Kurdové, žili pak pod jinou identitou, vychovány v jiné víře a mluvili jiným jazykem. Malé děti, neschopné rozpomenout si na svůj původ a později se pomstít, se dostávali do tureckých sirotčinců. Bereme-li v úvahu obyvatele oblasti Van, kteří uprchli do Ruska, vězně z táborů v Sýrii, povstalce z Músa Daghu, zachráněné spojeneckými plavidly a Armény z Istanbulu, Smyrny, Libanonu a Palestiny, lze odhadovat, že v osmanské říši uniklo genocidě asi 600 000 osob.

Dohodové mocnosti reagovaly, hned jak získaly informace o prvních opatřeních turecké vlády. V nótě, zaslané 24. května 1915 vysoké portě hrozily, že činitelé, odpovědní za tento "nový zločin urážky lidskosti", budou po válce postaveni před soud.

V odpovědi na kolektivní nótu z 24. května 1915 odůvodnila osmanská vláda oprávněnost svých opatření a zárověn obvinila dohodové mocnosti, že byly jejich přímou příčinou, nebot organizovaly a řídily arménské revoluční hnutí. Tezí o vyprovokování tedy hodlala zamaskovat realitu genocidy. Odvolávala se v ní na "rovnost sil a sebeuvědomění" Turků a Arménů, přestože byli Arméni zbaveni jakékoli možnosti obrany a netvořili ani politickou formaci. Tato genocida nebyla ráznou odpovědí na arménské provokace, nýbrž reakcí na turecké válečné debakly a etapou v dovršování turecké národní revoluce.

Úmysl vyvraždit Arménské obyvatelstvo byl prokázán, ale i přesto se ke genocidě přiznal pouze západoněmecký stát a uznal fakta, aniž by je skreslil, a souhlasil s tím, že ponese následky. Režimy střídající se v Turecku se naopak soustředily na popírání, jehož scénář vypracovali samotní zločinci.

Arménská genocida byla připravena lží a dovršena ve lži.