Anděl

Anděl jde po louce.  Je tak čistý a nevinný, ale i zraněný, jeho křídla jsou polámaná a špinavá.

 Kdysi tak něžný a veselý. Měl rád tenhle svět, teď ale chodí ve stínu ulic, stromů, míjí lidi,  chce se jich dotknout, ale nemůže.

Chce odejít z tohohle světa. Každý jeho krok,zanechává kapky krve na stéblech trávy.

V jeho kalných, uplakaných očí jde vidět strach, smutek, bolest, ale i  nenávist.

  Po jeho špinavé, bíle tváři mu tečou krvavé slzy plné smutku a hořkosti života.

Už to není ten vznešený a hrdý anděl.

Jde dál, každý jeho nádech je pro něj bolestný.

Je to, jako by mu do srdce při každém nádechu a výdechu, vráželi dýku, tak chladnou a stříbrnou.

 Už jenom cítí, jak mu puká srdce, už necítí ani fyzickou bolest.

Padá k zemi a vzápětí dopadl na měkkou trávu zašpiněnou jeho vlastní krví, ale nevadí mu to.

Začíná cítit chlad, jeho tělo chladne a on přestává cítit bolest.

Zavírá oči a je konečně šťastný.

Anděl usnul na věky, jeho oči už se neotevřou a už nikdy nepocítí tu strašlivou bolest.

A tak tam, na té vzdálené louce, leží mrtvý, špinavý, chladný s puknutým srdcem, ale z úsměvem na tváři.