Anďel

Bylo chladne podzimni rano. Ranni slunce se probouzelo se svym ledovym svetlem. Vsechno bylo nehybne, naprosto klidne. Prochazela se mezi vysokymi stromy a s uzasem sledovala tu nadhernou scenerii.. Nikdy tohle rano nechtela zapomenout, snazila si vse prohlednou do nejmensich detailu. Rozhodla se ze se jeste projde i kdyz uz ji zacinala byt zima.. zamirila ke hrbitovu. Kazdy na ni vzdycky koukal jako na blazna, protoze se casto chodila prochazet na hrbitov. Ona to tam ale milovala. Vysoke stromy, zvlasti atmosfera. Nikdy ji tam nikdo nerusil. Mohla s klidem prohlizet nahrobky a premylet o osudech lidi kteri tam byli pohrbeni. Casto se dostala k uvaham o zivote. Dnes se k uvaham nedostala, zaujala ji nadherna socha andela. Nikdy driv si ji nevsimla. Andel klecel, saty skoro jakoby mu nadnasel vitr. Byl zoufaly, jeho hlava mu spocivala v dlanich. Skrze prsty mu byli videt oci, plne smutku. Vlasy, nadherne dlouhe, mu lehce splivali na ramena. Vypadal temer jako zivy. Pri pohledu na Andela se Fleur do duse vloudilo zoufalstvi. Citila to co by asi citil on. Nechapala to, byla to prece jen socha! Ne, nemohla to byt jen socha. Nemohla. Byla tak skutecna, tak nadherna, tak smutna.. Klekla si naproti Andelovi a uchopila jeho ruce do svych. Zatmelo se ji pred ocima. Citila neco zvlastniho, citila jak do ni neco prechazi.. Pred ocima videla, jako kdyby se divala na film, nadhernou divku. Mela dlouhe plave vlasy, bile splivave saty ktere ji sahali az ke kotnikum. Velke sede oci, ve ktrerych byl jen smutek a zoufalstvi. Vsimla si zvlastniho prstenu, byl stribrny se vsazenym opalem. Videla jak ji nekam odvazeji. Ta  divka plakala, prosila , ale nikdo ji neslysel, nemohl.. Kricela to jen ve sve dusi. Jeji srdce bylo uplne prazdne.. citila jen obrovsky smutek, na nic jineho uz nemela silu.. Videla jak ji privazeji k obrovsekmu sidlu, ktere se vypadalo jako stredoveky hrad.Fleur doslo ze se octla v minulosti. Slysela rachot morskych vln, tristicich se o skalu na ktere bylo vystaveno sidlo.Privedli ji kmuzi. Byl postarsi, mel sedive vlasy a jeho postava vskutku nebyla pekna. Vedela co ji ceka. Bala se na to jen pomyslet. Muz podekoval jejim strazcum a poslal sluhy aby je zavedli do jejich loznic. Zustala stal uprostred mistnosti. Vedela ze proti osudu se postavit nemuze. Vedela ze pokouset se o utek je zbytecne. Stala a trasla se strachy. Muz jen pokynul dvoum zenam a ty ji odvedli do mistnosti v odlehle casti domu. Beze slova vysvtleni ji ulozili do postele a usedli ke krbu. Byli tam celou noc. Ona nomohla spat, byla jakoby v transu, byla temer lhostejna k tomu co se s ni delo. Jen po tvarich ji bez hlesu stale stekaly slzy. Rano ji komorné oblekli do svatebnich satu. Privedli ji do sine kde byla minuly vecer prijata. Byl tam ten muz, jeji buudouci manzel. Vedela ze nema cenu se tomu branit. Nemela nikoho a on byl obavany vladce. Nikdo by ji nepohl , nikdo.. Stala smirena se svym osudem. V hlave myslenku, tu jedinou nadeji, ktera ji zbyvala- smrt. Stala vznesene a hrde a cekala na svuj udel. Privedli ji k oltari a byla oddana. Vse probehlo jakoby mimo ni, temer nic nevnimala. Vedela ze kral si ji bere jen pro jeji krasu. A na jeji krase ted ulpival smutek z jeji duse. Po jejich tvarich uz slzy nestekali, vsechny co mela, vyplakala. Komorné ji odvedli do komnat krale. Puvodne mela v planu pri teto prilezitosti vsechno skoncit. S ulekem ale zjistila ze nema jak. Nebylo tam zadne okno, zadny nuz. Nebylo tam nic cim by svuj zivot mohla skoncit. Dvere byli zamcene. Strach ktery sviral jeji srdce byl k nevydrzeni. Uslysela kroky. Dvere se otevreli, do pokoje vesel kral. Hnusil se ji. On ze sebe rychle sundal tezky odev. Divku k sobe pritahl silnymi pazemi. Branila se jak nejvic mohla, ale neslo to. Strhal z ni saty a nahou ji polozil na postel. Prestala se zmitat a kdyz citila jak do ni vnikl. Ucitila bolest a kralovo telo zmitajaci se na jejim. Kdyz bylo po vsem, poslal kral do pokoje sluzebne aby ji zabranili kdyby chtela udelat nejakou hloupost.. Chtel dite ktere, jak doufal, ona nosila pod srdcem. Byla zoufala. A jeji zoufalost se prohlubovala s kazdym dalsim dnem. Zacalo se ji zakulacovat bricho.. Stale vice vyhledavala moznost jak skoncit svuj zivot. Nemela vsak zadnou prilezitost, jeji komorne ji hlidali kazdy okamzik jejiho zivota. Nenavidela krale.. Ale dite ktere v sobe nosila nenavidet nemohla, rostlo v ni. Byla to jeji jedina utecha. Kdyz nastal den kdy melo dite prijit na svet, nebyl v hradu temer nikdo. Jeji krik nebyl slyset za tlustymi zdmi palace. Porod byl komplikovany a jeji sluzebne si uz nevedeli rady. Krvacela, neslo to zastavit. Citila ze jeji dite ji vysvobodi z tohoto zivota. Citila jak s krvy odchazi z tela i jeji duse. Zavrela oci ve chvili kdy jeji dite poprve vykriklo. Dala mu zivot, a ono ji ten jeji vzalo.
Fleur otevrela oci, ve svych rukach stale jeste drzela ruce Andela. Sedela a zirala na Andela. Trasla se. Premyslela nad tim co ted zazila. Cela otresena se vydala domu, ale citila jak se v ni cosi zmenilo. Vedela ze na tu divku nikdy nezapomene.