Alchymista

Svíčka hořela. Její plamen tancoval v závanu maizmatický plynů a mnoha výparů vzácných koření a neznámých látek. V přítmí starého sklepení se skrývala mnohá tajemství. Tyto stovky let staré kobky byly na dlouhou dobu zapomenuty a nikdo již netušil, co se zde vlastně v dávných časech odehrálo. Nyní jen hoří svíčka na stole se složitou aparaturou vedle zažloutlého pergamenu, popsaného nesrozumitelnými písmeny.

Ze svíčky začalo stékat trochu vosku. Pomalu, opatrně, jako z dlouhého žebříku slézala kapka po štíhlém těle svíce dolů, až v jejím svitu našla místo na dřevěném stole. Její dopadnutí se rozléhalo chodbami tísice let. A všichni, kdo někdy do tohoto sklepení zavítali, ji slyšeli.

Jak se tento étericky jemný, přesto však jasně zřetelný zvuk šířil nekonečnou tmou, která neznala hranic a tvořila tak neomezený prostor, vesmír ve vesmíru… Něco se probudilo. Tu počala se otevírat minulost.

Místnost byla najednou zcela osvětlena několika pochodněmi na každé zdi. Teď bylo vidět, že je to spíš menší sál, než malý pokojík, jak se zdál v osvětlení svíce. U zdí stálo několik mohutných dřevěných skříní s velkými kovanými zámky. Vprostřed byl stůl. Měl nádherné, umělecky zpracované nohy, jejichž horní hlavice byly ukovány do tvaru dračích hlav, které měly ve svých tlamách rohy stolu. Na čisté dřevěné desce stály stovky baněk, zkumavek, prapodivných kleštiček, kladívek, kamenů, nějaká hořící svíčka, prášky, různobarevné lahvičky mezi kterými se válely kusy pegamenů a knih, a celkově byl na stole nepořádek.

Před touto prapodivnou scenérií zvláštního náčiní se skýtal ještě tajemnější pohled. Na zemi byl totiž nakreslen křídou velký obrazec, který v sobě obsahoval i mnoho nečitelných nápisů. Byl pravidelný, měl mnoho hran, ale přesto kolem něj byla opsaná velká kružnice o průměru asi čtyři metry. Na hlavních vrcholech tohoto obrazce stálo třináct tlustých svíček.

Avšak nejtajemnější atmosféru tohoto místa netvořily žádné přítomné předměty ani obrazce. Ale postava sedící uprostřed něj a kolem oněch třináct svící. Osoba na sobě měla černý plášť s kápí přes hlavu a cosi potichu šeptala. V jedné ruce držela delší kost a v druhé lidskou lebku. Netřeba snad ani popisovat ten neskutečně cynický hlas, který šeptal v dokonalém tichu.

Tu najdenou postava vstala. Rozpřáhla ruce, držíc stále ostatky, a začala nahlas mluvit. Hluboký hlas rozdrtil na stole několik baněk.Opakoval neustále pořád dokola jednu větu. Jazykem, kterému nikdo nerozuměl. Hlas byl stále hlasitější. Začal získávat melodii. Celá tato hrůzná hudba gradovala. A ve chvíli, kdy se zdálo, že už to dále nejde… Všechny pochodně shasly. Vše utichlo. Plápolaly jenom svíčky.

Náhle se něco vynořilo se tmy. Nemělo to tvar, vypadalo to spíš jako jakýsi pokus o stín. Jednoduše to bylo tmavší než samotná tma. Počalo to mluvit na postavu uvnitř obrazce. Kupovidu, zcela jasnou a srozumitelnou řecí, řekl: „Jaká tajemství potřebuješ vyzradit?“ ptalo se nehmotné stvoření. Naše postava v černém stála vzpřímeně mezi svíčkami. „Chci znát nesmrtelnost. Chci vědět, jak zde žít věčně, chci se uchovat, chci, aby existovala možnost, abych byl znovu probuzen ze spánku věčnosti…“ zněla dychtivá odpověď. „Pak tedy slyš tu moudrost, bláhový alchymisto! Byl jsi chytrý při svém konání, když jsi mne volal. Třináct svíček – třináct úplňků, znáš dobře čísla dávných sil. Nemám k tobě kudy proniknou a utajit tajemství držící vesmír pohromadě. Přec jednu malou chybu jsi udělal.“ řeklo zjevení a chvíli potom mlčelo. Alchymista znejistěl. Věděl, že jestli udělal chybu, plápolá za jeho zády. Malinká naděje světla při vykonávání příprav na tento rituál. Nepatrný detail, který může vše zhatit. V myšlenkách stále doufal. Ale musel se přesvědčit. Pomalu se zavřenýma očima se otočil. Lehce pootevřel víčka. Na dračím stole, se spoustou lahviček hořela ona chyba. Ale právě to, že hořela bylo chybou. Napětí v mísnosti se dalo krájet.

Zjevení vně obrazce na zemi po chvíli mluvilo dále: „Všichni ostatní bláhoví smrtelníci, kteří se pokusili zjistit tajemství Universa zapalovali vždy dvanáct svíček. Jen dvanáct. A tak vytvořili prostor, jak k nim proniknout a posednout jejich mysl. Ty jsi ale přišel na řešení. Chtěl jsi použít svíček třináct, ale omylel jsi nechal hořet i čtrnáctý oheň. Dvanáct je málo, čtrnáct moc. Přesto bych tě měl odměnit, protože si to zasloužíš… Dostaneš tedy nesmrtelnost, a možná, že tě i někdo někdy probudí…“ zakončil Tajemný svým chladným hlasem.

Těžko popsat ty otřesné zrůdnosti neznáma, které se děly poté. Hmota ztratila podstatu, zůstaly myšlenky. Tajemný hrál na alchymistu celou dobu divadlo. Obrazec neměl vůbec žádnou moc, žádný význam, hořela – li svíce navíc. Zjevení snadno přešlo plameny a v jediném okamžiku tím nejhrůznějším způsobem usmrtilo Alchymistu. Přesto však splnil svůj slib nesmrtelnosti. Uzavřel jeho život do této čtrnácté svíčky. Její vosk je on sám, její knot je srdce, které nebije, když nehoří a pokud ano, její plamen je jeho život.

Ty chodby v podzemí existují. Byl jsem v nich. Náhodou jsem je objevil při příjemné podzimní procházce. Byl jsem zvědav, když jsem vešel krátkou chodbou do místnosti, kde byla tma. Tak jsem si v šeru prosvítajícího úplňku nahmatal svíčku a zapálil ji. Od té doby jsem já tady, a alchymista se někde daleko učí ze svých chyb v mém těle…