A číslo? Dvacet...

Tududu, volané číslo neexistuje. Ano já vím. Vždyť jsem si ho taky vymyslela.

Ale jednou když naše rodina dostala pod stromeček kdysi dááávno telefon s tlačítkama, neváhala jsem, zvedla sluchátko a bezmyšlenkovitě jsem vyťukala číslo a najednou slyším: "Haló?" Tak strašně jsem se lekla, že jsem tím sluchátkem praštila, až telefon spadl ze stolku, kde stál. Byly mi čtyři roky.

To byla první příhoda, kdy jsem se telefonu nechtěla ani dotknout. Druhá se stala asi před rokem.

Zazvonil telefon, zvedla jsem ho.
"Haló?"
"Ah, hallo Vladka, ist das dich?"
"E… nein.. ich bin.. tochter von Vladka…"
"Ah.. und kannst du mir sagen wo Vladka ist?"
"Sie ist im arbeit… aber.. ich kann Sie die Number sagen… das ist… *blablabla*"
"Ah, vielen dank, tschüs!"
"Aufwiedersehen.."
Bože. Mámina německá kamarádka. Proč? PROČ?! Já všechno co jenom souvisí s němčinou nemusím!!! Když je možnost tak němceky nemluvím.. víte jak dlouho mi trvalo než jsem si vzpomněla jak se řekne nashledanou? Dvacet vteřin. Od tý doba doma nezvedám telefony. Proč? A navíc tý paní nebylo rozumět.
Bojím se, že se ozve někdo z Německa. Ano, já vím, zní to strašně psychopaticky, ale já asi opravdu začínám trpět němcofobií. Upřímně se toho, že se ozve někdo z Německa děsím. Nehledě na to, že v Německu mám kamarádku… :)
No jen co máma přišla z práce, zeptala jsem se jí, jestli jí nevolala nějaká ženská z Německa. Prý ne. Ale že by to mohla být Angelika. Tak jí napsala dopis. O tři měsíce později jí přišla odpověď. Prý mi nerozuměla… Tak co mohla chtít od psychopatický slečny, která nerada mluví německy, že? 

"A.. cheesburger?"
"Dvacet."
"A taštička?"
"Dvacet."
"Hm.. tvoje číslo?"
"Dvacet..!"
"Tak jo, beru všechno. S sebou"

Dokonce uvažuju o tom, že si vypnu mobil. Psychopatka jsem. Kdo je víc?