„Země Bezvěrců“.

Každý máme svou pěšinu po které se ubírají naše kroky.
Každý si občas myslíme, že to co máme, nám bohatě stačí… Všichni… I já…
Šla jsem po své pěšině v podstatě spokojená… ale klid nikdy netrvá věčně.
Cesta se najednou začala zužovat. Na svět okolo mě začala padat tma. Bála jsem se. Tma nikdy nebyla můj přítel a les jí byl najednou plný…
LES??? Jak jsem se sem dostala?
… natolik upoutala mou pozornost, že jsem přestala dávat pozor kudy jdu.
Strach se proměnil v děs.
Tma mě dovedla na neznámé místo a skryla vše, co teprve mělo přijít.
V ústí lesa se objevila postava muže. Byl oblečený v černé a nebýt jeho živého pohledu, možná bych si ho ani nevšimla. Ale On tam stál. Propaloval mě svýma hnědýma očima.
Skoro až líně došel ke mně a já moc dobře věděla, že tohle nebude jen tak. Vzal mě za ruku a svým úsměvem přiměl vykročit. První krok do Ztemnělého lesa jsme udělali společně, i když jeho oči prozrazovaly, že On se tmy nebojí. Ne, nebál se, podvědomě jsem věděla, že je její součástí.
Nedokázala jsem to vysvětlit, ale v mé duši se zrodila důvěra – důvěra k někomu skoro neznámému a pro mě tolik nebezpečnému. Vždyť byl zosobněním všeho čeho jsem se obávala. Přesto jsem se cítila jistější a v bezpečí mnohem víc než kdy dřív, a tak bylo snazší tomu nepřikládat takovou váhu.
Prchavý okamžik však uplynul.
Pocit bezpečí zmizel s Jeho rukou z mé dlaně.
Jediné co po Něm zbylo byl cejch, kterým jsem nevědomky dovolila, aby si označil mou duši, mé srdce.
Pocit samoty a prázdnoty se dostavil až příliš rychle. Zmocňovala se mě panika. Bezradně jsem zůstala stát na místě. Oči mi naplnily slzy, které si samy našly cestu… Ony to dokázaly… Já NE!
Kam utéct???
Můj pohled vylétl vzhůru. Na nebo zářil měsíc, který byl zrovna vhodně v úplňku.
Zvláštní… Předtím jsem si toho nevšimla.
Všudy přítomnou tmu zředilo stříbřité světlo a svět kolem byl najednou šedivý, plný mlhy halící skutečnosti… moji další cestu… lži… i pravdu…
Mlha byla všude! A stromy začaly připomínat přízraky z nočních můr.
Byla jsem vyděšená, sama, ztracená…
A pak… jako kdybych na chvíli zahlédla ceduli, která označovala místo, kde jsem zhroucená na samém dně neviděla ani na zbytky své potrhané duše… hlásala „Země Bezvěrců“.
Ano, Bezvěrec, tenkrát jsem jím byla. Všechno čemu jsem věřila se rozpadlo. Co zbylo se muselo pokusit přežít… nebo to vzdát. Z ruin svého života jsem dokázala posbírat jen sakra málo. Tak málo, že to netvořilo úplného člověka… Kus mně chyběl. Necítila jsem se celá.
Už jsem nechtěla pokračovat ve své cestě. Na rukou i nohou jsem měla řetěz, který mi znemožňoval pohnout se z místa.
A pak se odněkud přiřítil vítr Pravdy. Tiše jsem sledovala, jak rozfoukává mlhu, která skreslovala realitu. Tiše jsem trpěla při pohledu na mě samotnou… ale časem jsem zase uviděla svou pěšinu.
A pak už jsem dokázala vstát.
Byla jsem zase sama. Přistihla jsem se, že čekám. Na co? Na někoho, kdo by mě zase vedl, ale uvědomila jsem si, že takhle to dál nejde.
Shodila jsem chladný kov z údů a se znovu nalezeným pocitem svobody , otevřenosti, naděje, jsem udělala další krok – tentokrát sama.
Nejednou strach zmizel.
Cítila jsem se silná, úplná a připravená. Byla jsem nadšená z nových možností, z nových rozměrů.
Měsíc se proměnil ve slunce a krajinu zalilo světlo. Mlha zmizela.
Na další cestu jsem vyrazila už s úsměvem, ale netrval dlouho. Za zády jsem vycítila něčí přítomnost… ne něčí… Jeho! Na chvíli jsem zaváhala. Uvažovala jsem, že se neotočím… ale nedokázala jsem to. Otočila jsem se a stál tam. Byl blíž, než jsem čekala… doufala…
„Změnil jsem se.“ Zašeptal a trošku provinile na vteřinu sklopil oči. Pak ke mě natáhl ruku v němé otázce.
Měla jsem na výběr… A vybrala jsem si.
Má dlaň se schovala v té jeho.
Slunce nepozorovaně zapadlo, nevšimla jsem si. Přesto tma nepřišla. Obloha byla ocelově šedá, vypadala na déšť.
Chvíli jsme jen tak stáli, tiše se na sebe dívali. Věděli jsme, že spousta věcí je jinak. My oba jsme se změnili. Ale najednou to všechno bylo jedno. Slova teď nebyla potřeba…
A je jedno co bylo. Důležité je, že TEĎ jsme spolu. A pro co jiného žít, když ne pro tuto chvíli? Žít v minulosti se nedá a budoucnost je… relativní.