Žal

Děvenka stála u větrné postele a zachmuřeným pohledem vyhlížela svého mládence. Stála a dívala se do dálky a měla divný pocit. Takový truchlivý, žalostný. Jaký jiný by vlastně mohla mít, když tomu na kterého čeká, říkají, ano, Žal. To je ten její. Mládenec Žal. Postávala tam, a ač nevěděla proč, zvlhly jí oči. Snad si představila, jak se nyní cítí všichni, které její mládeneček potkal.

Už se vrací, poskakuje a pohvizdává si veselou melodii. Když spatří svou milovanou, ještě zrychlí a popadne ji do náruče. Zatočí se s ní, až se její suknice rozezpívá všemi barvami. Usměje se na ni a začne ji líbat. Je jako hadrová panenka. Tak bezbranná a krásná. Nese jí k lůžku a podívá se jí do hlubokých očí, ale nepřestane jí líbat a láskyplně objímat. Jako by mu ty oči chtěly něco povědět, ale jeho panenka nic neříká a nechává se nést. Lehce jí položil do postele a šikovnými prsty rozepínal blůzku. Ona jen ležela a tiše příjmala jeho horké polibky.

Pomalu otevřela oči a podívala se vedle sebe. Její mládenec už byl pryč. Věděla, že si píska veselou melodii a poskakuje při tom po cestičce. Věděla, že je šťastný. Proč se neraduje ona? Však důvodů má dostatek. A kdyby ne, proč se neraduje alespoň z toho, že je šťastný on? Vždyť teď nosí jeho dítě. Jak bude šťastný, až se to dozví. Avšak ani to jí nedokáže na tváři vykouzlit ani náznak úsměvu. Ani neví, proč mu to doposud ještě neřekla. Nic jí neschází. A přece je nešťastná právě ona, ta, kterou když někdo uvidí, tak se mu očka rozzáří a hned si bude myslet, že zase bude lépe. To na ni, na tu, která rozdává tolik radosti, nezbyl ani kousek?

Otřela si slzy a vydala se na svou denní pouť. Tentokrát ve stopách svého mládence. Vždyť tam, kde byl Mládenec Žal, tam musí jednou dojít i jeho Děvenka Štěstí.

Pro ty, co to nepoznali, napadlo mě to při písničce: Děvenka Štěstí a mládenec Žal