...SKLADBA SMRTI...

SKLADBA SMRTI

Ťuk, ťuk, ozvalo se zaklepání na dveře. Bylo brzy ráno, slunce teprve vycházelo nad obzor a na trávě se ještě leskla ranní rosa. Jonathan pomalu otevřel oči a obrátil je ke dveřím současně s voláním – vstupte. Do dveří nesměle vkročil sluha a oznámil mu, že jeho Veličenstvo si přeje, aby se k němu co nejdříve dostavil. Jonathan lehce kývnul hlavou na znamení souhlasu a pokynul sluhovi, že může odejít. Sluha se po vyřízení vzkazu uklonil a odešel. Jonathan se zvednul z postele a začal oblékat a přitom přemýšlel, z jakého důvodu s ním chce král mluvit.

Byl jeho dvorním skladatelem a těšil se přízni jeho Veličenstva už několik let. Byl sice mladý, bylo mu necelých 27 let ale měl výsostné postavení mezi jinými skladateli na dvoře. Král si ho k sobě často volával a rozmlouval s ním o jeho skladbách. Ale ještě nikdy si ho nenechal zavolat takto časně z rána. Snad s  e nestalo něco špatného. Třeba se králi nelíbila jeho poslední skladba, kterou dokončil teprve před týdnem. Pracoval na ní velmi dlouho a on sám osobně s ní byl velice spokojen. Dooblékl se a s posledním pohledem do zrcadla vyšel z pokoje a vydal se po dlouhé chodbě směrem ke královým komnatám. Ještě ani nedošel na konec chodby, která spojovala jedno křídlo s druhým, kde sídlilo jeho Veličenstvo s rodinou, když najednou on sám osobně mu šel naproti a již zdálky na něj volal: „Dobré ráno Jonathane, tak jak jste se dnes vyspal? Doufám, že dobře. Máme před sebou náročný den.“Jonathan jenom nechápavě pohlédnul na krále ale ten již pokračoval: „Zajisté víte, že již brzy očekáváme velice vzácnou návštěvu.“ Jonathanovi nezbývalo, než přikývnout na znamení souhlasu. Moc dobře věděl o tom, že se krále chystá navštívit Vévoda ze sousední země. Žádná delegace ale sám Vévoda osobně. A to již pozítří. Byl velice mocný a všem záleželo na tom, aby setkání proběhlo dokonale a okázale se všemi slávami a poctami jak se sluší a patří. S tímto vším byl již dobře obeznámen, ale stále mu nedocházel důvod rozmluvy. Než si stačil vše srovnat v hlavě, král ho vzal přátelsky kolem ramen a pokračovali spolu v chůzi do audienční místnosti, kde se posadili a král nakázal sluhovi, aby jim oběma nalil červené víno. Když se tak stalo, zadíval se Jonathanovi do očí a řekl: „Mám na vás velkou prosbu můj příteli. Moc dobře víte, že se těšíte velké oblibě nejenom mně a celé mojí rodině ale i dvoru. A pomalu se o vás začíná mluvit i v sousedních zemích. O vás a o vašem úžasném talentu. Vaše skladby jsou jako balzám na duši. Jsou opravdu skvostné. Na rozdíl od těch ostatních hlupáků u dvora, co se zde nechávají jenom vydržovat a jsou rádi, že jejich znalosti stačí k tomu aby zahráli stupnici. Proto se obracím na vás. Mám pro vás úkol, kterého se doufám zhostíte tak dobře jako vždy. Chci nechat na počest Vévodovi ze sousední země napsat skladbu, která ještě nikdy nikde nebyla k slyšení. Musí být pompézní a jedinečná. Věřím, že vy to zvládnete“, domluvil král. „Ale vaše Veličenstvo“, vyhrkl Jonathan. „Vévoda má přijet již za dva dny. Do té doby nemohu takovou skladbu napsat ani kdybych upsal svou duši ďáblu! Žádný skladatel i kdyby byl sebelepší by to nedokázal.“Zmateně se bránil Jonathan. „Tak dost!“ zahřmel král. „Rád bych, abyste i nadále zůstal mým oblíbencem, ale tímto chováním si zahráváte s ohněm. Již jsem řekl. Zítra ráno od vás očekávám tu skladbu a pokud ne, můžete si být jistý, že vás stihne trest!“ domluvil král, jenž v rozčilení převrhl číši s vínem, která dopadla na zem a rozlila se po podlaze a vykázal Jonathana ven.

Po tomto rozhovoru se Jonathan vrátil s chmurnými myšlenkami do své komnaty a usedl zkroušeně na postel. Schoulil tvář v dlaních a usilovně přemýšlel nad tím, co mu před chvílí král oznámil. Nebyl to krutý vládce. Byl spravedlivý, ale když si něco umanul, nikdy od toho neustoupil. To bylo známo po celém králoství i nikdo si nechtěl dělat u krále zle a tak všichni plnili poslušně jeho příkazy. Pokradmu kouknul na černý klavír jenž stál uprostřed pokoje. Nikdy netušil, že zrovna on se mu stane jeho zhoubou. Napsat skladbu do zítřejšího rána bylo zcela nemožné. I král to musel sám vědět, ale jeho paličatost mu nedovolila ustoupit od toho ďábelského nápadu.

Slunce již pomalu začalo hřát a teplé paprsky dopadaly na podlahu. Venku začínal krásný nový letní den. Jonathan přesunul svůj pohled od klavíru ven z okna a hleděl na tu krásnou scenérii. Měl nádherný výhled do královských zahrad. Jeho Veličenstvo si velice potrpělo na tuto chloubu a najímal proto velký počet zahradníků, aby se starali o všechny exotické květiny a stromy, jenž zde rostly. Ten pohled Jonathanovi vždy zvednul náladu. Rád se těmito místy vždy procházel. Vyčistil si myšlenky a nechával svojí můzu aby mu pomáhala s novými nápady pro jeho hudbu. Třeba by mu to mohlo pomoci i dnes, pomyslil si. Proto se zvedl a odebral se ven. Vzduch byl velmi příjemný a ptáci zpívali krásné melodie. Ale dnes se nemohl Jonathan radovat ani z tohoto. Dosud nepřišel na žádný nápad, který by mu pomohl usnadnit tento nelehký úkol. Procházel se neúnavně již několik hodin, když zahlédl v jednom z odlehlých koutů zahrady malý dřevěný altánek. Jak je jen možné, že si ho nikdy předtím nevšiml? Ihned k němu zamířil a pozorně si ho prohlížel. Byl určitě velmi starý, také byl celý zchátralý lety a neudržováním. Celého jej obrůstaly nádherné divoké rudé růže. Plazily se po něm jako břečťan. Jonathan na chvíli zaváhal, ale potom ho přemohla zvědavost a tak do něj vstoupil. Všude po zemi se rozprostírala tlustá vrstva prachu, ale nikde nebyla vidět žádná šlápota, což nasvědčovalo tomu, že zde již dlouho nikdo nebyl. Jonathana ale zaujmulo úplně něco jiného. Byly to noty, které se povalovaly v uprostřed této stavby na podlaze. Vypadaly velmi staře a zažloutle, přesto se Jonathan sehnul aby si je lépe prohlédl. To by mohlo být ono, zašeptal si sám pro sebe. Rychle papíry schoval po kabát a přestože neměl hlad odešel na oběd, který se v tuto dobu právě podával. Nechtěl na sebe zbytečně upozorňovat a ukázat králi, že něco není v pořádku.

Po obědě se vrátil opět do svého pokoje a usedl nedočkavě ke klavíru aby si přehrál skladbu, kterou dopoledne našel. Byl velice zvědav, jak bude znít. Když dohrál zklamaně a vztekle odhodil noty na zem. Toto rozhodně nesplnilo jeho očekávání. Jeho srdce bolestně plálo zklamáním a oči pálily od slz, jež mu začaly samy téct po tvářích. Hodil sebou na postel a zabořil hlavu do polštářů. Znaven pláčem po chvíli usnul. Spal velmi dlouho a když se probudil, byla všude okolo tma a kostelní hodiny právě odbíjely třičvrtě na dvanáct v noci. Jonathan pohlédl na podlahu, kam předtím odhodil v záchvatu vzteku papíry se skladbou a náhle se zamyslil. V hlavě se mu zrodil zvláštní nápad a rozhodl se, že ho ihned vyzkouší. Pocítil velké vzrušení. Lhůta odevzdání se nelítostně zkracovala.. Sesbíral z podlahy všechny papíry a usednul ke klavíru s nedočkavými prsty jenž se ihned hbitě rozběhly po klávesách. Počal hrát skladbu pozpátku a cítil v sobě tak silnou energii, že se mu chtělo radostí plakat. Na okno začaly dopadat první kapky deště, jenž čím dál tím více sílily a se zvednul ostrý vítr. Ale ani jednoho si Jonathan ve svým zaujetí pro skladbu nevšímal. Hrál a hrál…hrál celým svým srdcem a duší. Ta skladba byla dokonalá, vyzařovala tolik emocí jako ta nejohnivější vášeň. Sílu jako moře při rozbouřených vlnách…Zcela se do ní pohltil a nevnímal nic jiného. Když po několika minutách vyčerpaně dohrál s kapkami potu na čele, právě odbíjela půlnoc a za oknem projel oblohou klikatící se blesk a vteřinu potom se ozvala ohlušující ránu hromu…..

Ráno našli Jonathana v jeho komnatě mrtvého. Ležel čelem na klavíru a nikdo netušil, že té noci zahrál Jonathan svojí nejdokonalejší skladbu. Skladbu smrti….