DENÍK UTRÁPENÉHO MLÁDENCE

Proč brečíš, když usínáš? Já se pak bojím, že je to proto, že já ležím vedle tebe. A ty zavrtíš hlavou a tiše mi řekneš, že je to proto, že jsi se mnou tak šťastná. A pak spokojeně usneš a já se bojím zavřít oči. Aby, kdybych se probudil, nezjistil, že to byl jen sen. Chci, aby to byla pravda, protože tě miluji. Z celého srdce a tak moc mi chybíš….

Vzpomínám na tu noc… Na to, kdy jsi se tak krásně rozbrečela a já věděl, že to nejsou slzy smutku. Že jsou tak krásné, tak dokonalé. Slzy lásky a štěstí. A přitom, ty jsi brečela radostí a já? Já měl tolik důvodů brečet smutkem a ten jeden mě bolel nejvíc. Věděl jsem, že zítra to bude jiné. Že se nebudu bát zavřít oči, že budu chtít, aby to BYL sen! Aby všechno to byl sen, protože zítra budu pryč. Zítra nebudu vdechovat omamnou vůni tvých vlasů a nepolíbím tvé malinové rty. Zítra už se neuvidíme. Proto teď nechci zavřít oči, proto chci teď na tebe vidět. Protože to bude možná naposledy…

Bude mi chybět tvůj úsměv. Budou mi chybět tvé polibky. Budu tě chtít jen pohladit, jen ti zašeptat do ouška, jak moc bych s tebou chtěl být. Ale "chtěl bych" je slabé, nic to neznamená! Můžu si snít svůj sen. A ty svůj. Vím, že tě to raní, proto ti to nemůžu říct. Chci, aby jsi se to dozvěděla jinak… Asi tě chci zklamat, ať na mě nevzpomínáš, ať si o mně myslíš jen to nejhorší a ať na mě už nečekáš…

Chtěl bych ti dát vědět, že jsi pro mě tím jediným sluncem v duši. Pro tebe já dýchám a ještě to nevzdávám. Musel jsem to udělat, odejít a nic ti neříct. Abych nebyl sluncem v duši pro tebe. Aby jsi na mě zapomněla a netrápila se tak jako já. Aby sis myslela, že jsem ztělesněním zla a odešel jsem za lepším. Bude to tak pro tebe lepší. Budeš mě proklínat, bůhví jestli už to neděláš, budeš mě nenávidět. A já budu trpět, potichu. Nechci to nikomu říct. Říkám to jen tobě, můžu-li si tě nazvat "deníčku", a chci, aby to bylo "mezi námi". Protože já to nevzdám. Já se ti přijdu omluvit, i když už možná budeš ležet v oné posteli s někým jiným. I když už možná budeš brečet na rameni někomu jinému, brečet štěstím! Já přijdu a omluvím se. A do té doby budu tiše trpět… Protože trápení prodlužuje život…

Milý Deníčku… Teď píšu asi naposledy. Všechno, co bylo předtím, všechno, co jsem s ní zažil a prožil… To bylo dávno. Třeba už jsi zapomněla. Už možná nebudeš vědět, kdo je ten mládenec v kostkované košili, co se na tebe směje od prahu. Třeba… to byl jen sen… Ale, ať už se to dozvíš nebo ne, byla jsi mou největší láskou. Prozářila jsi mi celý život a díky tobě já vydržel až dosud. Za to všechno ti děkuji.. Možná se ještě setkáme.. Když překonám své pochyby a ty vyjdeš mi vstříc….
Jestli se to nestane, tak ti chci nějak říci, nějak ti to dát vědět, že bez tebe bych tyhle řádky teď nepsal. Tvé slzy mi daly vůli a sílu! Jen ty slzy mi pomohly dostat se až sem.
Vím, že tohle není možná typický romantický příběh, ale pro mne je vším. TY jsi pro mne vším. A na těchto řádkách ti to chci dát najevo, že pro nic jiného jsem nežil. Jen pro tebe.
Miloval jsem tě z celého srdce, když jsi usínala a tvé vlasy se nesly jako mléčná čokoláda po tvých ramenou. Miloval jsem tě, když jsi se usmála a ten úsměv mi věnovala! Miluji tě, protože jsi v mých vzpomínkách, které mne hřejí každým dnem. A milovat tě budu! Napořád!

Jen mé pochyby plní každičkou mou myšlenku.

A ty pochyby jsou den za dnem silnější…