tvarovaný, to ano, ale vyčmuchá kde co, už tolikrát jsem se vykoupal v různých vodičkách a pomazal  tolika mastičkami, ale ona přišla, na čele se ji objevila jemná vráska a hned věděla. Nevím, jak to dělá, je to hrozně nepříjemná vlastnost, ale obdivuji ji za to. Zmítá to se mnou ze strany na stranu, jednou mám chuť na ni kvůli tomu vztáhnout ruku, jindy bych se toho citlivého zařízení chtěl něžně dotýkat a pořádně ho prozkoumat. Tak moc mě láká, tak moc ho nenávidím.

 Nechci tam, hluk, smrad a co více, spousta lidí. Nechci, ale Petra mě pořád tahá za rukáv, občas je na ní vidět, že už je zoufalá tak, že by se snad dotkla i mojí ruky, ale vždy se zarazí. Pohled na mě snese, ale dotknout se nedokáže, snad jen venku. Ani nevím proč. Je mi jí líto. Občas sám sebe překvapím, že i takového citu jsem schopen. Vnitřně mne zahřeje, jak je má přetvářka dokonalá a po několika minutách se nechám vytáhnout z doupěte.

     Když Petra občas přijde, nevítám ji, je to narušení mého klidu, té dlouhodobé seance, která asi nikdy neskončí. Malá část mé duše však očekává její návštěvu každou minutu a hltá každé slovíčko, větu, příběh a čeká, kdy konečně dorazí ten můj příběh, velkolepá zpráva.

Celého mě pohltí, úplně celého, vnitřně zahřeje. Ale už to trvá moc dlouho. Nikdy s tím nepřijde.

    Venku je pořád to samé. Musel jsem zavřít oči, jak se na mě ten smrad vyvalil, ale potěšilo mě, že nikdo nekřičel. Stačí zavřít oči a nakonec to venku snad tak špatné zase není, ale žít tady, to ne. A umírat? Jen za trest.

  Vpluli jsme do úzké uličky, až tady jsem se odvážil oči otevřít. Petra se mě pevně držela, ale vlastní oporou byla ona. Věděl jsem, že i přes všechnu tu nenávist, by mě tady nedokázala nechat. Koho by navštěvovala? Koho by nenáviděla?

    Pomalu se rozpovídala a já jsem musel napnout všechny svaly, abych ji slyšel. Mluvila o tom. Začátek jsem nezachytil, ale určitě to bylo ono. Prý už ji staví. Začala pomalu, aby nepokazila základy, ale teď už to půjde lehce. Materiálu jsem ji dodal dost, přestože je vysoce kvalitní a vzácný. Na to si stěžovat nemůže. Pro můj sen cokoli. Sice se tím řídím jenom já, Petra na to kašle, ale ta moje milá spoluúčast mě na tom hřeje. Dostane odměnu, určitě, tím jsem si jist, ale ještě nevím jakou.

Najednou přestala, ale svaly se jí pořád pohybovaly. Naopak mé svaly ochably. Myšlenky naprosto odvedly mou pozornost a já jsem musel vyvinout veškerou sílu, abych ji zase slyšel. Povídala dál o své práci a já jí věřil, že svou práci dodělá včas a bude kvalitní.

Nenabídla mi, že mě tam vezme a ukáže mi to. A i kdyby, nešel bych. Těším se na konečný výsledek. To abych si začal zvolna balit, ne, ne, třeba mě zklame,třeba mě podvede a já pak nedokážu všechny ty věci sám vrátit.

  Vypluli jsme z uličky, Petra mě vzala na ramena a utíkala se mnou až do doupěte. Už toho na ní bylo moc, a na mě vlastně taky.

  Před usnutím na ni často myslím, vidím ji, jak pracuje, občas ji pozvolna začne zaplavovat voda. Nevím, kde se bere, ale než ji voda zcela utopí, stačí to dostavět.

  Už čtvrtou dobu se neukázala, nevěřím svým snům, ale uvědomuji si, že i když to bude postavené, bez ní se tam nedostanu.

  Přišla. Trvalo jí to déle, než jsem čekal, ale vypadala spokojeně. Nic neříkala, ale bylo na ní vidět, že cítí všechno- tu mojí úzkost, strach a natěšenost na dílo. Tu natěšenost nechápala. Práce ji nes@&#!ěla, ale ani ji zrovna nevoněla. Zato mně. Už jsem se nemohl dočkat, až ucítím tu svou a jedinou vůni. A nejvíc jsem se těšil, že až ke mně Petra zavítá, dokonale ji ty pachy zmatou a ona nebude tušit, nebude tušit vůbec nic.

  Věcí, které jsem si chtěl vzít s sebou bylo hodně, ale Petra si naložila věci na ramena a ještě se mě zvládla držet. Oči jsem měl pevně zavřeny a svaly napnuty, co nejvíce, aby mi od Petry nic neuteklo. Zase jsme vpluli do úzké uličky, jiná cesta asi nevedla, venku to naštěstí moc neznám. Trvalo nám to docela dlouho, ale výsledek stál za to. Hluboko uvnitř stála zeď postavená jenom pro mě z těch nejkrásnějších věcí, které ze mne kdy mohly vyjít. Co více, nebyla tam jen jedna, ale ještě další tři. Byly pevně semknuty do tvaru čtverce, přesně tak, jak si je malá část mé duše představovala.

Byly dva způsoby, jak se tam dostat. První byl podhrabat se, ale základy stály příliš pevně. Druhý byl zdi přelézt a jemně žuchnout dolů.

Nejdřív tak Petra dostala dovnitř věci, při dopadu nevydávaly žádný zvuk, ale já jsem si ho užíval. Pak byla řada na mně. Petra mi pomohla nahoru. Už teď ji hrozně mátly pachy a nevěděla, co se mnou, ale zvládla to.

Jemně jsem se přehoupl přes zeď a žuchl dolů. Po kolena jsem se zabořil a dosedl do měkkého. Nádhera.

  Občas se mi zdálo, že budu jemně žuchat až bude dílo hotové, ale žuchal jsem celou noc a jemné dosednutí nikde, a to mě trápilo.

  Petru jsem vyhnal, chtěl jsem být se svým snem sám. Sen je bezpečí. Bezpečí je zeď, přestože je to jen vrstva výkalů, moči, potu a krve.