Strom v lese

Snad každý člověk má nějaký koutek nebo místo, které mu pomůže, když mu zrovna není nejlíp nebo když má zlost na všechno kolem dokola. Já jsem takové místečko objevil a už se ho nevzdám. Leží na krajíčku lesa, kam sahají dlouhé prsty slunečních paprsků. Přede mnou se otevírá brána lesa a objímá mě náruč mohutných stromů. Ležím na stromě, který roste téměř vodorovně a něžně se dotýká svými pažemi hebké trávy, jakoby právě ulehal do svého pelíšku. Ptáci neúnavně zpívají své árie a vzduch přátelsky voní.
Když zavřu oči a nadechnu se, je to jako by ve mně najednou proudilo jen všechno dobré, čistá láska a krása, srdečné přátelství a mír. Při výdechu naopak cítím, že ze mě odchází zloba, veškerá bolest, smutek a zlá nenávist. Když tady tak ležím, připadám si skoro jako v nebi. Pokaždé, když jsem tady, zapomenu na všechny starosti a jen vzpomínám, přemýšlím a sním, jaké by všechno mohlo být. Vždycky tady sedím celou věčnost a zdá se to jako chvilička. Vůbec si neuvědomuju čas ani nic jiného. To místo má na mě zvláštní vliv. Ani mi nevadí ta nepovedená monotónní symfonie, kterou hrají komáři, ani to, že si od nich vždycky odnesu i nějaký ten suvenýr. Je to taková malá zpovědnice. Každý občas potřebuje samotu a na tomto místě ji vždycky najdu.
Ale i přesto to není úplná samota. Občas proběhne srnka a já jen nehybně sedím, abych mohl pozorovat tu krásu přírody. Ale potom se pohnu a ona se poleká a nenávratně zmizí. Občas zaslechnu podivný zvuk, který zní jako při otevírání starých nenamazaných dveří. A přitom jsou to jen stromy, se kterými si pohrává vítr. Pozoruju malý potůček tekoucí přede mnou v údolí, který unaší do neznáma větvičky a šišky. Slunce hází na zem přes větve stromů pohyblivé černé obrázky, protože vítr lomcuje větvemi sem a tam. V dálce vidím smutný kamenný most, který se pomalu rozpadá a malou chatu, která vypadá jako perníková chaloupka. Neroste na ní perník, ale je tak malá a stojí tam tak opuštěná. Kousek vedle mostu vystupují ze země kamenné schody pokryté hebkým mechem. Když se po nich projdu, proletí mi hlavou vzpomínky na to, jak jsem tady kdysi chodíval na procházku se psem.
Nikdy se mi odtud nechce odejít. Vždycky si v duchu několikrát řeknu, že už za chvilku půjdu, ale vždycky vyhrají pocity a já ještě musím zůstat. Nakonec se toho všeho ale přece jen musím vzdát. Ale vím, že kdykoliv sem přijdu, bude to tu stejné jako minule, příště nebo kdykoli jindy. Působí na mě tady všechno moc příjemně a všechno se mi najednou zdá hezké, když jsem tady.