Přátelé

Něktří z vás mě znají, ale i tak začnu od začátku. Tento rok jsem v prvním semestru na vysoké škole, nedaří se mi, ale co, kdyžtak půjdu jinam. Taky jsem potakala kluka, do kterého jsem se hodně moc zakoukala a on mě odmítl, no a aby toho nebylo málo, tak když jsem potřebovala pomoc přátel, tak ti mi stále sdělovali svoje problém, které se kupily k těm mým a neposlouchali mě.
Ale všechno pěkně popořádku. Odjížděla jsem na výšku s tím, že mi přátelé slibovali, že vše bude při starém a nic se nezmění, byla jsem šťastná, protože to léto, které jsem prožila, prohloubilo přátelství s mnoha z nich. V Brně bylo taky ze začátku všechno ok, na kolejích bydlím s kamarádkou, takže taky žádné stresy. Už od prázdnin jsem znala Robka, je to kamarád mých kamarádů, tak jsme se nějak potkali a já se do něj prostě zakoukala, později zamilovala. No a mí kamarádi mají své vlastní stránky, kde dávají fotky z akcí, tak jsem si postahovala Robkovi fotky a udělala si takové menší fotoalbum. Proč to sem vlastně píšu…..no ty fotky jsem měla u sebe v poítači, co mám na kolejích a byly ve sdílené složce, když nám konečně zapojili kolejní síť, tak jsem se připojila a víte jak to chodí, zvědavci procházeli složky ostatních a já ty fotky nestihla dát dostatečně rychle pryč….No a někdo si je prohlédl a zjistil, že toho člověka zná…..ale nejel nám net, tak jsem zašla za spolužákem a ptala se ho, jak to teda je a tam byl ještě jeden kluk, JIrka se jmenuje, znali jsme se od vidění a vím, že taky zná Robka, a on tak, jestli to byly moje fotky s tím Robkem, a já že jo…..tímto okamžikem začal náš "vztah"…..

Čas šel dál, s Jirkou máme společné kamarády, teda zjistili jsme to, a tak jsme se spolu začali bavit….ve škole to začalo být těžší, ale tak bojovala jsem, přátelé se se mnou nějak přestávali bavit, spíše jsme se nebavili o mně, ale stále jen o nich…..byla jsem na všechno sama…na jedné akci, kde byl Robko, jsem se rozhodla říct mu, co k němu cítím a on mě odmítl, ten večer mi bylo hodně smutno. Na té akci byl můj nejlepší kamarád, ale nějak ho to ani nezajímalo jak mi je, nebo nevím, prostě si mě nevšímal, už nejevil zájem…..hrála tam hudba a Jirka za mnou přišel a řekl: Jdeme tančit……první kluk, co tohle pro mně udělal, on se taky necítil zrovna nejlépe kvůli jedné slečny, tak jsme tančili, bylo mi hned líp…..ten večer jsme se hodně sblížili a začali se bavit už o vážnějších věcech, o tom, co jsme prožili…….stal se z něm můj přítel, člověk, který je dnes mému srdci nejblíže.

Přátelé se najednou začali ozývat a projevují zájem, předtím jsem jim byla většinu času ukradená, brali mě jako samozřejmost, já je mám moc ráda, ale oni mi neumí pomoci, nebo nechcou? To nevím, ale už mi je vcelku jedno, jak to je, mají mě rádi, teď si to uvědomili, ale pro mně už je pozdě, možná že to bude jiné, protože se teprve vyrovnávám s pocitem, že projevují zájem, ale já jsem se už naučila být bez nich, našla jsem si lidi, kteří jsou pro mně důležití, i když musím uznat, že Jirka asi nejvíce.

Včera jsem nedala další zkoušku a byla jsem z toho smutná, nejen kvůli sobě, ale taky kvůli rodičům, protože chci, aby na mně byli hrdí…Jirka mi pomohl se z toho dostat, je to oprabdový přítel a já jsem šťastná že ho mám.
A proč to sem vlastně píšu? Chci vám všem říct, že i když jsme někdy na dně, tak se nějakým záhadným způsobem objeví přítel, nebo někdo jemu velmi podobný. Nikdy jsem nečekala, že objevím přítele takového jaký je Jirka, který do toho přátelství dává vše, stále mě to udivuje, protože na to nejsem zvyklá. A jsem za to vděčná, svět je lepší a ta tíha, se kterou se člověk musí někdy poprat je snesitelnější. Tak vám všem držím palečky a budu sobecká, držím je i sobě, protože nechci, aby se to pokazilo