Jeden den ze života slepce...

Dobrovolný úkol ze školy, ale i vlastní zvědavost mě vedli k tomu, abych si prožila jeden den v životě slepce. Počkala jsem si, než odjeli naši k babičce a vydala jsem se hledat tmavý šátek. Zavázala jsem si jím oči a pomalu jsem vyšla vstříc dobrodružství.

První krok a už jsem se málem přizabila. A o co? No jasně, dala jsem jinak křeslo. Pomalu jsem chtěla projít celý svůj pokoj. Docela se mi to dařilo, přece ho znám úplně přesně, jen jsem musela rukama kontrolovat své okolí, jestli se náhodou něco nepřesunulo. Oparně jsem ulehla na postel a začala jsem přemýšlet. Co vlastně teď? Číst nemůžu, koukat na televizi, psát, kreslit nebo něco dělat na počítači taky ne.

Co vlastně slepcům zbývá? Nevím, mě nenapadá nic jiného než ležet. Ležet a přemýšlet o životě. Díky zraku máme život o hodně lehčí, vidíme krásu kolem sebe, můžeme pozorovat i hrůzu, smích a pláč, jasno a déšť, chudobu a bohatství… Vidíme sami sebe, vidíme jiné, vidíme to, co nám čich, hmat a sluch neprozradí. …

Zřejmě jsem usnula, protože, když se mi ozval mobil, že mi přišla zpráva, tak jsem sebou strašně trhla. Jenže tu zprávu si přečíst nemůžu… Rovnou s touhle myšlenkou mi zakručel žaludek a já se pomalu začala přesouvat do kuchyně. Sáhla jsem do lednice pro rajče a opatrně do šuplíku pro nůž. Šlo to pomalu, jelikož kuchyň nemám tak probádanou jako můj pokojík. S rajčetem v jedné a nožem ve druhé ruce jsem se zarazila. Neříznu se? Jak uvidím,že mířím správně? Že po mě nezůstane nepořádek? Začala se mi klepat ruka. Asi strachy. To nezvládnu, oboje jsem položila na desku stolu a v košíku nahmatala jablko. To bude bezpečnější. Nejradši bych se teď vrátila zpátky do svého pokoje a… A co? Co můžu dělat? Zabavím se jedině, když sundám ten šátek. Ale ještě nemůžu. Ne. Minimálně půldne, řekla jsem si. Jenže jak zjistím, že ten čas už uběhl? Ne, vzdávám to.

S úlevou jsem si sundala z očí šátek. Oči pomalu přivykaly ostrému světlu. Ostré jehličky mě bodaly do hlavy, ale já jsem stála s úsměvem, byla jsem za ně spokojená. Proč? Protože to patří k té kráse vidět…

O pár dní později jsem potkala na ulici slepeckého psa s jeho pánem. Měl na očích tmavé brýle. Vzpomněla jsem si na ten den, kdy jsem zkoušela se vžít do jeho role. I kdybychom chodili se šátkem celé dny, týdny, pochybuji, že bychom přesně věděli, co si slepci prožívají. Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla spousty uspěchaných lidí. Ano, jsem ráda, že vidím, i když občas to tak nevypadá…