Zpověď pro anděla

 

Neustále toužím po tvém obejmutí ,

V noci temné mé mrtvé oči plní se slzami.

Nikdy nezapomenu na tvá slova něžná.

Avšak nikdo mi nezaručí,

Nebo nevyvrátí falešnými pravdami,

Že ty tvá slova , něžná, nejsou pro ostatní dívky tak běžná.

 

Paprsky oslnivé luny zachycují mou tvář plnou smutku,

V hlavě myšlenky upjaté na Tebe.

Tvá duše jest tak čistá a nevinná…

Srdce mé krvácí, není bez zármutku.

A když zahledím se do tajemného nebe,

Přemýšlím, zda v tvém srdci nemá místo jiná.

 

Představa zlá děsí mě den co den,

Krvavé perly  kanoucí z mých očí.

Tušíš snad, co se děje?

Všechno se zdá býti strastiplný sen.

S děsivou pravidelností stesk útočí,

Ten stesk bezcitně se směje.

 

Slyším dvou mileneckých srdcí bezmoc,

Nejistota bývá tak  zničující.

Proč opět dálka chce vyhrát nad láskou…?

Doufají snad v lásky pomoc,

Ty srdce věčně bijící?

Toť navždy zůstává nezodpovězenou otázkou.

 

Zda tyto city jsou opětované,

Bolest a utrpení “lidmi“  nepoznána.

Křídla anděla k vzlétnutí připravena.

Dík vnitřní kráse lásku poznala jsem – to děvče zatracované.

Chtěl bys s ní odletět někam do neznáma?

Ona bez něj k pomalému umírání odsouzena.

 

Rozluštit snažím se tvou duši,

Má láska není slepá vůči světu.

Oba jest společností zavrhnuti.

Mysl začíná tušit.

Tys nepodoben zvadlému růže květu,

Kilometry od sebe odtrhnuti.

 

Plamínek naděje na společné žití,

Jen to nekonečné ticho kolem se rozléhá.

Na co asi myslíš…

V srdci té opuštěné dívky budeš vždy místo míti.

Skrze nářky dalekých hvězd samota na mě doléhá.

Nad čím asi přemýšlíš…