Zpěv východní země

Tóny letí ke slunci,

 z kusu třešňového dřeva,

prsty běží po klapkách jako vánek,

jež cihlovou zdí zastavit se nedá,

hladí, těší, rozplakávají, rvou srdce,

jak pikové dáme králům v Cannastě.

Zní hudba východní země.

Skrz ruce vrásčité

zároveň jsouc dílem nedoceněným.

Smutná harmonie, smutnější Gejša,

jejíž rty rudé jsou zbarvené temně,

co ovívá se vějířem, tyrkysem potřísněným.

Struny se chvějí, dámy pláčou,

melodie linoucí se jako vůně čokolády

zasahuje srdce všech,

kdo slyší úzkostlivé volání tónů naléhavých.

Akord altový není žalostný.

Přemíru dramatičnosti

v svých tónech nosí.

Nutí posluchače ohlédnout se,

zda nepřišel nezvaný host,

který v divném jazyce mluví cosi

o vězeňském trestu.

Jen uvězněné taje dřevěného skvostu

teď prostupují na svobodu,

kážou lidem o magickém městu

a nebezpečí obyčejného bytí.

Však kde je to drama? Kde je to napětí?

Zmizelo. Kladívko bouchá do molových cé,

podivný cizinec zmlkl, poslouchá,

jak dá se kaňkami na papíře omámit,

kohokoliv umělec chce.

Tak blízký i vzdálený je svižných tónů vodopád,

jako země asijská směrem na východ,

jejíž melodie vábí smysly všech

a sál se náhle ztiší

při vizi samuraje s mečem,

který vkrádá se jim do mysli.

Jako zbraň, co drží v ruce,

prostupuje celým jejich tělem

píseň navždy žalostná…