Vlkodlak a víla

Jasná noc přichází
ty v temném lese se skrýváš
kulatý měsíc vychází
se strachem na něj se díváš.

Stejně jako dříve,
i dnes přijde změna,
psychicky jsi člověkem,
avšak vzhled vlkodlaka.

Údy se ti prodlužují,
zavytí ti vyšlo z úst,
přeměna je u konce,
síla tvá teď začla růst.

Na širou pláň vycházíš,
před tebou je pole lán,
přes něj se do běhu dáváš,
měsícem jsi hnán.

Obloha je temnější
než byla doposud,
a tu na kopci nejvyšším
zahlédl jsi srub.

Něco tě tam přitahuje,
dál se za tím ženeš,
náhle už jsi u dveří
a hned do nich vejdeš.

Tvůj pohled padl do rohu,
v němž se dívka krčí,
můžeš ji klidně roztrhat,
avšak pohlédl jsi jí do očí.

Ten pohled jediný
naprosto tě ochromil
že dál můžeš být bez viny
sis náhle uvědomil.

Tato dívka neznámá
má jedinečnou moc,
zbavit tě tvého prokletí,
za jedinou noc.

Pomalu si vedle ní sedáš,
ona po tvářích tě hladí,
najednou ti dochází,
že tě nyní svádí.

Náhle z této dívky
víla se stává,
tvá duše od hrozného kouzla
opět je zdráva.

Na ni se teď díváš,
prohlížíš si její tělo,
pomalu ji objímáš
a říkáš: "Děkuji ti vílo."

Přivíráš lehce víčka,
on polibek ti dává na rty,
teď už spolu zůstanete,
tak byly dány karty.

Ten cit, který v sobě máte,
se nazývá láska,
a na duších není už
ani jedna vráska.