Taková nerýmující se báseň :)

Unnamed

Šla.
Bez cíle.
Ledový vítr ji šlehal do tváří, ale vadilo jí to snad?
Ne.
Klepala se, bylo to však zimou?
To sotva.
Kolem byla tma.
Lampy?
Ale ne, nebrala lampu jako zdroj světla.
Ne, už nemohla.
Sníh jí křupal pod nohama a ona šla vytrvale dál.
Dál a nevěděla kam.
A vlastně věděla, vždyť se obrátila a snad povědomě mířila zpět.
Zpět, tam, kde to všechno začalo.
Vzpomněla si na hořící cigaretu ve své ruce.
Zvedla ji třesoucí se rukou ke rtům a potáhla.
Filtr.
Nevadilo jí to.
Odhodila ho do sněhu – jen to zasyčelo a zhaslo.
Jako její touha jít dál, dál cestou života.
Z kapsy vytáhla krabičku cigaret.
Byla v ní poslední cigareta osamělá stejně jako ona.
Sáhla pro ni.
Sevřela ji křečovitě rty a vytáhla jedinou volnou rukou zapalovač.
Škrtla, avšak plamen uhasil vítr.
Přišla si jako onen malý plamínek, který neměl proti vůli počasí nejmenší šanci.
Nakonec cigaretu zapálila, stále ji pevně svírala rty
a projela si rukou červené vlasy, zmítajícími se v prudkém větru.
Krví slepené vlasy, červenější než kdy dřív.
Do ruky opět uchopila cigaretu,
nenechala se vyvést z míry chutí krve, kterou měla.
Chutí jeho krve.
Zavřela zoufale oči a za zavřenými víčky viděla krve ještě víc,
než mohla vidět na svém oblečení, vlasech, tvářích.
Viděla toho mnohem víc, než jen krev.
Do ticha ulice jí unikl tichý zoufalý vzlyk.
Jí, která nikdy dřív neplakala.
Jí, která nikdy dřív neprohrála.
Jí, která se nikdy nebála smrti.
Jí, která se bála jen jediného…
Kousla se pevně do rtu a dvě slzy,
které už nezadržitelně kanuly po jejích tvářích dolů,
se prozatím zdály být i posledními.
Prozatím.
Potáhla znovu z cigarety, která mezitím skoro dohořela.
Z poslední cigarety….
Přestal foukat vítr, její vlasy poslušně přestaly poletovat ve větru.
Jako její myšlenky.
Projasnily se a ona měla mysl najednou klidnější.
Ano, věděla to od začátku…
Ale…
Vždycky je všude nějaké ale.
Známé cesty ji pomalu vedly k cíli.
Nevnímala nic, jen temný obrys v dáli.
Nevnímala ani chladnou rukojeť nože, svírajícího v ruce.
Myslela na jediné.
Cigareta znovu dohořela.
Odhodila ji, ale ta tentokrát nezhasla ? dopadla na chodník.
Vlhký, cizí chodník.
Na ten, po kterém tolikrát chodila…
Domů…
Ano, domů…
Stejně, jako šla ještě před pár hodinami,
nic netušíce, se šťastným úsměvem na rtech.
Na rtech, které teď byly popraskané, suché…
Konečně.
Odemkla dveře, zavolala výtah.
Vyjela do patra, kde to tak milovala.
Dřív.
Vždyť tam bydleli spolu.
Dřív.
Ale budou spolu.
Vždycky.
Odemkla byt, zavřela dveře.
Ušla pár kroků a děsivou scénu,
tu, kterou viděla před sebou i v temných klidných ulicích Prahy,
zase znovu spatřila.
Ta krev….
Všude krev….
Naposledy ho políbila.
Na rty, které tak ráda líbala.
Na rty, které jí už neodpověděly.
Ani neodpoví.
A pak sevřela pevněji nůž, ve své ruce.
Přesně věděla kam míří, přesně to věděla…
Bez nejmenšího zaváhání si nůž vrazila do srdce.
Mířila přesně, ale ani si to nestihla uvědomit.
Uvědomila si jen, jakou udělala chybu.
Osudnou chybu.
Zahodila dar života….
Ale už padala stále níž…
Tak rychle….
Tak moc rychle, že ani nemohla vidět jeho řasy,
které se nepatrně zavlnily.
Nemohla o pár hodin později slyšet zděšené výkřiky přátel.
Nemohla zjistit, že on, on tam zůstal.
Že ho opustila….