Šepot....

Tma se na kraj snáší a mne to přivádí k myšlence
co tu vlastně dělám, tady, sám, pod stromy
pod stromy které si v listový šepotají a já vím co chtějí říct
vím co si o mne ty stromy myslí,
vím co ty stromy cítí…
Cítí smutek, veliký a teskný
cítí smutek protože jedno mládě vypadlo z hnízda,
protože všechna píle ptačích rodičů přišla v niveč
a já jsem smutný také, také je mi do pláče a těm stromům já rozumím…
V tom ptáčeti vidím sebe, vidím ty léta práce rodičů které jsem zahodil
taktéž jsem vypadl z hnízda, já však dobrovolně, vědomně…
Je někdy těžké rozhodování, jediná volba utváří a mnění celý svět
celý koloběh věcí které se nemuseli stát a které se stát mohly a nestaly se..
Ty stromy jsou mí přátelé – jediní, opravdoví…
jim já mohu svěřit vše a vím že mi poradí…
nikdy mé tajemství neřeknou nikomu komu bych to neřekl ani já sám
Vím, že právě dnes umírám, opouští mě víra a síla k dalšímu životu
stejně tak jako tato síla vyprchala z toho nebohého ptáčete…
Brečím smutkem ale vlastně jsem šťasten, že umírám se svými přáteli…
Je konec mé cesty – není to však začátek cesty nové??
Jestli ano, nebo ne je vlastně již jedno….

Až půjdete alejí stromů, zaposlouchejte se do ševelení listí a stromy vám povědí příběh o ptáčeti, které vypadlo z hnízda…..