Ponoční verše

Oči mé sledují siluety stromů,
kreslí je měsíční zář.
Já pomalu se vracím domů,
slzami zkropenou mám tvář.
Měsíc sesílá droboučké anděli.
Do rosy.
Snad se i se mnou podělí.
O svoje sny.

A tancují víly noci
na place z kouře.
Zdáli se blíží velmoc,
zlá, nahněvaná bouře.
Vzduchem šíří se 
mrazivý chlad,
ovládá moje tělo,
prolézá jím
jak jedovatý had.

Snad..?

Bílýma nohama brouzdám
v mokré trávě.
Déšť očišťuje!
Smívá slzy a pot a smutek a..
všechno, co nechci,
odplaví hravě.
Vdáli zvony odbíjí
naši minulost právě.

Do nebeských slz si tedy lehnu.
Pod tíhou myšlenek,
pod tíhou hvězd,
pod tíhou temných mraků..
a ani se nehnu.

Jen víčka lehce přivřu.
Mám dobrý zrak,
vidím stále to samé,
tedy, cítím stále to samé.
Na prsou tlak.

Co si dám zítra k snídani,
zamýšlím se.
Vedle mě bublá voda,
snad někdy probudím se.

Nad krajem už svítá,
orgány všechny nepracují.
Má duše kolem lítá,
ty ostatní ji zatracují.