Když vločky tančí...

Za zády uslyšíš podivné zvuky,
tma celou téměř Tě pohltí,
snažíš se přiblížit tichými kroky,
(klidně bys nechala i uběhnout roky!)
Jen ať nic Tvé plány nezhatí.

Záclonu jen jemně pohladíš,
lehce nakoukneš do tmy,
štípneš se, zda vážně bdíš,
(téhle kráse zkrátka nevěříš!)
Však nezabýváš se okolnostmi.

Třpyt měsíce od sněhu se odráží,
vločky se pomalu snáší,
zázrak Ti doslova ukáží,
(proboha! Jak jen to dokáží?)
Tvou mysl však doslova již unáší.

Vločky se pomalu roztančí,
Tobě mráz po zádech běhá,
v hlavě se Ti myšlenky rozdrnčí,
(jen ať tahle chvíle již neskončí!)
To jest opravdová něha.

Jedna druhé se dotýká,
však všechno je úžasně jemný,
každá má svého dvojníka,
(je to jak tanec profíka!)
Mezi nimi jako bylo by to osobní.

Jedna druhou žádá o tanec,
ta nejspíše ihned souhlasí,
ve vzduchu tančí než řekneš: Švec!
(Jsou jako jeden vášnivec!)
Jejich touhu již nikdo neuhasí.

Pomalu se spolu proplétají,
ve zvuku větru se vlní,
nakonec se však rozplétají,
(dech se ti u toho tají,)
a tělo máš jako v trní.

Skoro slzy Ti vyhrknou,
když země se vločky dotýkají,
ony ničeho se neleknou,
(však Ty chtěla bys ucuknout!)
když pomalu se roztékají.

Ty chtěla bys je zastavit,
aby tančily dále,
ony však snaží se vypravit,
(zkus si to také představit!)
do jejich sněžného ráje.

Skoro jsi dýchat přestala,
další vločky si tančí,
dívat by ses nepřestala!
(klidně k zemi bys i přirůstala!)
jen když znovu a znovu Ti zatančí…