Dívám se jak vítr česá stromy,
Přemýšlím jak život utíká mi
Vidím se jako malé děcko,
Co bezstarostně zkoumalo všecko.
Teď už jsem velká slečna,
Deprese je zkáza věčná.
Ničí tě, bolí dosti
Prožírá ti všechny kosti.
Jak zbavit mám se jí,
Když není lék,
Co pomohl by mi zahnat tenhle vztek.
Tak napadá mě jen jeden způsob,
Jak vyhnat jí ze všech mých útrob.
Vše skončit a mít věčný klid,
Z rakve Vás chodit navštívit.
Tak stojím vně mého okna,
Jen jeden pohyb a jsem volná,
Teď blíží se mi matka země,
Je konec starosti odešli ze mě.
Diskuse článku
Aj ja súhlasím s Man in white. Ale báseň je pekná. Len dúfam, že to bol, je a bude len výmysel. 
Ten konec mě dostal. Mi trochu připomnělo Naše staré hodiny - bijí čtyři hodiny 
. Jinak no více méně jako Man in white. Nebylo to nejhorší, ale opět se tu opakuje už tolikrát omleté schéma - deprese -> větší deprese -> heuréka! -> sebevražda
Někdy se nesmí hledat lék zvenčí. Když člověk objeví sílu své osobnosti, přejde přes ledasco.
Není to tak špatné, trochu mi chybí rytmus, některé rýmy jsou nepromyšlené, některé verše naopak křečovitě napasované, aby se to rýmovalo, pár hrubek přehlížím. Ale proč ne, za přečtení mi to stálo 
Město Mrtvých
Náhodné moudro a přísloví
Nejsem z těch kteří vedou zahálčivý život, neboť čas v nečinnosti je pro mě jako smrt. (Ovidius)Statistiky
FAQ • Ústava Města • Kontakt
Na tento web se vztahuje autorský zákon platný na území České Republiky v plném znění.
Dále také tzv. Ústava Města Mrtvých ©