Deprese I.

Jsem momentálně paní schíz a bolesti
žiju na samým okraji temný propasti,
deprese je něco v čem absolutně neumím chodit,
co se ke mně kromě černý může ještě hodit???
Můj svět je pochmurně šedej,
ve tváři mám výraz bledej.
Asi bych chtěla svůj život ukončit,
z toho rozjetýho vlaku než vykolejí sama vyskočit.
Jenže pár lidí tu je,co tvrděj máme tě rádi
a není to jen můj táta s mojí máti.
Vím, že mi vždycky dají dobrá rady
a jen tak se ke mně neotočej zády.
Jenže to je pro mě poslední dobou málo,
nedívej se tak jsem na dně a nevím jak se to stalo!
Dřív jsem po věčným životu toužila
dnes vůbec nevím jak bych s ním naložila…
já jsem tu chtěla být na věčnost
a mít tisíce let dlouhou budoucnost.
Kde teď ty sny jsou???
Kdo zahřeje temnou duši mou???
Nikdo kdo by to dokázal tu není
a mé srdce se na zmrzlej led mění.
Za chvíli zapomenu jak milovat
s čistým úmyslem něco darovat.
Tenhle stav mysli není asi běžný,
z tý hloubky nevytáhl by mě už ani kůň tažný,
stále více zbytečná si připadám
a stále hlouběji propadám.
Světlo už mě vůbec neláká,
šlo by ho ještě dosáhnout,ale ta cesta je daleká.
Já už nemá žádnou sílu,
možná bych mohla poprosit o pomoc pohádkovou vílu,
ale na to mám pýchu falešnou,
a tak je má situace stále nevyřešenou.

Třeba,ale jednou za dlouhá čas
rozhlídnu se a spatřím světelný jas,
to je však jen pouhý sen,
čeká mě zase a znovu pochmurnej den,
který mě srazí na kolena ještě víc
a třeba zítra po mě nezbyde už nic.
To je však jen dalším mým nesplnitelným přáním,
tak končím a k tobě přicházím ty nádherná paní…