Bouře

Chtěla být orel a volně letět,
mít volný rozhled nad světem…
Být víc než otrok světel,
které jí byly předurčeny.
Nač je život bez prožitku,
jako lampa bez světla?
Proč jen chvilka štěstí má takovou cenu?
Proč společníkem je jen žiletka?!
Byla sama, srdce přestávalo tlouct…
A kde, proč v mlze skryta byla budoucnost?!
Slunce pomalu pohasíná…
A k vláde žene už se noc…
Je to jako ticho…
Ticho, co nevěstí nic dobrého…
Ticho jako před bouří…
Stála na utesu, pohled upřen na moře…
Hladina se začínala čeřit…
Vlny rozbíjely útes…
Splachovaly ji s bahnem země…
Je to jedno, stejně věřila, že není víc víc…
Zavřela oči odevzdána sobě napospas…
Ať stane se, co má se stát…
A tak stála proti vlně, neměla proč bojovat!
Slzy spláchla slaná voda, život neměl jí co dát…
Věděla, že po bouři přijde slunce,
a taky přišlo…
Vysušilo velkou kaluž a její tělo spatřilo…
Bílé tělo, černý šat,
Rty suché vyprahlé, co chtěly pít…
Modré oči vytřeštěné do neznáma…
Ale oči plné zášti, věděly, že už od lidí nemohla nic chtít…