básen z koncentračních taborů...

My mrtví žalujem

Ne, na našich hrobech nehnijí kříže
a náhrobky se neklenou,
ne, nejsou tam věnce, ni tepané mříže,
andělé s hlavou skloněnou,

vrby a věnec se zlatým vláknem,
svíčka, jež nikdy nezhasí.

My hnijem v jamách, politi vápnem,
v kostech nám vítr haraší.
Vybledlé lebky beznadějí,
na ostnatých se drátech chvějí
a popel náš jde do všech stran,
v tisících urnách rozmetán.

Tvoříme řetěz kolem světa,
semena větrem rozvátá,
čítáme dny, měsíce, léta,
čekáme, čas nám nechvátá.

A stále více je nás tu dole,
bobtnáme, roštem den co den,
už nadouváme vaše pole,
až jednou pukne vaše zem.

A potom vyjdem, strašný řad,
na lebce lebku, s hnátem hnát
a zařvem ve tvář lidem všem:

My mrtvi žalujem!